Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Jičín, Valdštejnovo náměstí 76, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013 č. j. 1 Aps 2/2013-24 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013 č. j. 45 A 7/2013-35, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka dovolávala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv. Vyslovila přesvědčení, že obecné soudy ve věci rozhodly v rozporu s principem legality podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jí odepřely přístup k soudu a odmítly poskytnout soudní ochranu proti nezákonnému zásahu správních orgánů. Protiprávní postup soudů vedl podle názoru stěžovatelky k porušení principu právní jistoty, práva na legitimní očekávání, zásady předvídatelnosti postupu soudu a soudního rozhodnutí a rovněž k tzv. opomenutým důkazům. Zasaženo bylo do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, na rovnost účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, na projednání věci v přítomnosti stěžovatelky a na vyjádření se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala ochrany před nezákonným zásahem Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj a Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Nymburk, který spatřovala v neprovedení zápisu vlastnických práv původních vlastníků k nemovitostem formou záznamu do katastru nemovitostí a v neprovedení výmazu vkladu vlastnického práva v katastru nemovitostí evidovaných vlastníků. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2013 č. j. 45 A 7/2013-35 žalobu odmítl pro opožděnost, neboť subjektivní i objektivní lhůta k podání žaloby podle § 84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), uplynula. Rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby stěžovatelka napadla kasační stížností. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a rozsudkem ze dne 23. 5. 2013 č. j. 1 Aps 2/2013-24 kasační stížnost zamítl.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Obecné (správní) soudy vyšly v posuzované věci z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Právní závěry řádně vyložily v napadených rozhodnutích, která Ústavním soudem nejsou považována za neodůvodněná nebo závažně odporující obecným zásadám spravedlnosti. Soudy se při rozhodování dostatečně vypořádaly s otázkou uplynutí lhůty pro podání žaloby proti nezákonnému zásahu katastrálního úřadu. Obecnými soudy vyslovené závěry nemají excesivní povahu, která by Ústavnímu soudu založila pravomoc ke zrušení dotčených rozhodnutí.
Zásahem do rozhodovací činnosti správních soudů ve věci plynutí lhůty k podání žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu by byly porušeny principy právní jistoty a rovnosti, neboť počátek běhu lhůty pro podání návrhu soudu by nebyl dovozován ze zákona a samotného nezákonného zásahu, jak je nutno jej posuzovat, ale byl by stanoven s odkazem na změnu judikatury správních soudů v otázce soudní ochrany proti nezákonným zásahům katastrálních úřadů, což by vedlo k ústavně nepřijatelným důsledkům.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila v zásadě totožné argumenty jako v průběhu soudního řízení a Ústavní soud je toho názoru, že se s nimi obecné soudy náležitě vyrovnaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Shodný závěr je možno přijmout k námitce nedostatečné odůvodněnosti neprovedení důkazu Nejvyšším správním soudem. Uvážení, které důkazní prostředky budou provedeny, přísluší obecnému soudu. Pokud bylo neprovedení důkazu řádně odůvodněno, není postup správního soudu protiústavním.
7. Lze tak konstatovat, že obecné soudy postupovaly v řešené věci ústavně souladně a o žalobě stěžovatelky rozhodly předvídatelným způsobem.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2015
Ludvík David, v. r. předseda senátu