Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. T., právně zastoupeného advokátem Mgr. J. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004, č.j. 9 To 45/2004-251 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 11. 2003, č. j. 1 T 71/2003-210, t a k t o:
Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 22. 4. 2004 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl shledán vinným spácháním trestných činů ublížení na zdraví a výtržnictví, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18-ti měsíců. Stěžovatel tvrdil, že soudy porušily jeho obhajovací práva dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jako důkaz jeho viny byla použita výpověď svědkyně Z. z přípravného řízení, která byla v hlavním líčení přečtena, ačkoli byla namítána nepřípustnost takového postupu, když obhájce nemohl v přípravném řízení klást svědkyni otázky. Přestože postup soudu prvního stupně byl v rozporu s ust. § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu, ani odvolací soud procesní nepoužitelnost tohoto důkazu neshledal, a odvolání stěžovatele zamítl. Stěžovatel uvedl, že pokud je názor obecných soudů správný, pak by bylo právo na obhajobu formální a zcela bezúčinné.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2004 [9 To 45/2004-251] vyplývá, že tento soud se zabýval námitkou procesní nepoužitelnosti předmětné svědecké výpovědi, avšak dospěl k závěru, že svědkyně při své výpovědi v přípravném řízení odmítla podrobněji odpovídat na dotazy obhájců poukazem na svůj strach. Tato výpověď pak byla v hlavním líčení přečtena v rámci (nikoli namísto) svědecké výpovědi, protože si svědkyně na věc již nepamatovala. Avšak to co uvedla v hlavním líčení, zcela podporuje správnost skutkových závěrů okresního soudu.
Z výňatku protokolu o hlavním líčení, který stěžovatel sám připojil k ústavní stížnosti vyplývá, že svědkyně v hlavním líčení v rámci svědecké výpovědi svou čtenou výpověď potvrdila a poté odpovídala na dotazy obhájce. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.
Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Ve smyslu argumentace obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumal, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu práv stěžovatele na spravedlivý proces. Jako zvláštní otázka byla posuzována námitka zásahu do obhajovacích práv stěžovatele. S námitkou procesní vady se vypořádal krajský soud, plně v souladu s ústavně chráněnými zásadami spravedlivého procesu. Jeho úvahy v tomto směru se pohybují v ústavním rámci. Stěžovatel mohl svědkyni klást otázky v hlavním líčení, kde leží těžiště dokazování.
Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je v tomto směru konzistentní a logicky vypořádává stěžovatelovu námitku zkrácení jeho obhajovacích práv. Ústavní soud proto nezjistil, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo právo stěžovatele na spravedlivý proces, či jiné základní právo. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona]. V Brně dne 4. května 2004 JUDr. František Duchoň předseda senátu