Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného advokátkou JUDr. R. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 To 405/2004, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 0 Nt 819/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 5 To 72/2004, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 53 T 3/2004, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti, a je tedy způsobilá dalšího projednávání, uvádí, že proti němu a dalším dvěma osobám bylo zahájeno trestní stíhaní pro obvinění z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona. Od 6. 8. 2003 je vazebně stíhán. Podstatou obvinění je, že měl se spoluobviněnými nabízet různým osobám obraz určitého autora za cenu 15 mil. Kč, ačkoli měli vědět, že se jedná o obraz neznámého autora, jehož hodnota byla stanovena na 5 500,-- Kč. Stěžovatel tvrdí, že nebyl účastníkem kupní smlouvy a nebyl přítomen při jejím uzavírání.
Podle stěžovatele nemohla kupujícímu škoda vůbec vzniknout, protože byl policejním agentem pověřeným provedením předstíraného převodu. Stěžovatel dále uvádí, že při zatýkání došlo k násilnostem na celé jeho romské rodině. Domnívá se, že celé obvinění je důsledkem msty ze strany policie a krajské státní zástupkyně v Hradci Králové za jejich neúspěch v trestním řízení, v němž byl stěžovatel zproštěn viny. Rozhodnutí o vazbě jsou dle stěžovatele odůvodňována zcela obecně. Trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. b) tr.
ř. bylo zcela formálně odůvodněno existencí dopisu, který stěžovatel dostal do vazební věznice. Z něj orgány rozhodující o vazbě dovodily, že stěžovatel instruuje svědky. Vazební důvod podle § 67 písm. b) tr. ř. byl posléze vypuštěn usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 5. 2004. V doplnění ústavní stížnosti ze 13. 7. 2004 stěžovatel uvádí, že poté, co byla jeho dcera (spoluobviněná) propuštěna na kauci, zůstává stěžovatel jediným vazebně stíhaným v této věci. Byla mu sice určena výše peněžité záruky, tu však prý, vzhledem ke svým majetkovým poměrům, není schopen splatit.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k tvrzení stěžovatele, že se uvedené trestné činnosti nedopustil, uvedl, že zjištěné skutečnosti, vyplývající z výsledků šetření policie, nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že trestné činnosti se měl dopustit obviněný.
V přípravném řízení nepříslušelo soudům zabývat se otázkou viny obviněného, zabývají se pouze skutečnostmi vyplývajícími z § 67 tr.
ř., kterými jsou vázány nejen při vzetí obviněného do vazby, ale i při každém dalším rozhodování o ní. Okresní soud v Olomouci uvedl, že jím vydaná rozhodnutí jsou zákonná a ústavně konformní. Soud se ve svých závěrech neomezil na pouhé formální konstatování zákonných důvodů vazby, jak je naznačováno v ústavní stížnosti, ale jejich existenci v době rozhodování řádně odůvodnil konkrétními skutečnostmi. Ze spisového materiálu obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8.
8. 2003, sp. zn. 0 Nt 575/2003. Usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 0 Nt 819/2004, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. V odůvodnění okresní soud uvedl, že za spáchání trestného činu, ze kterého je stěžovatel obviněn, je stanovena trestní sazba od 5 do 12 let, vzhledem k okolnostem případu stěžovateli hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Bylo také zjištěno, že bezprostředně po spáchání činu se stěžovatel chystal s rodinou odcestovat.
Dále soud konstatoval, že stěžovateli byl adresován dopis, ze kterého bylo zjištěno, že stěžovatel instruuje své příbuzné, jak mají jako svědci vypovídat. Svědci se pak dostavili k výslechu s již sepsanými svědeckými výpověďmi. Stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 19. 4. 2004 zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 To 405/2004. Usnesením ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 53 T 3/2004, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl, že ponechává stěžovatele ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) tr.
řádu, důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu krajský soud vypustil. Uvedl, že tento vazební důvod v konkrétním časovém úseku trvání vazby existoval, v této fázi řízení již ale tento důvod dán není. Usnesením ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 53 T 3/2004, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, nepřijal jeho písemný slib, nepřijal písemnou záruku za další chování stěžovatele a připustil přijetí peněžité záruky, kterou určil na 1 milion Kč. Podle odůvodnění písemný slib obžalovaného nepřijal s ohledem na charakter trestné činnosti, protože slib nemohl považovat za dostatečnou záruku nahrazující vazbu.
K písemné záruce příbuzných uvedl, že rodina stěžovatele se podílela na jednáních s kupcem předmětného obrazu, byla seznámena s tím, jakým způsobem probíhalo obchodování s obrazy. Podle soudu lze mít důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti osob, které za stěžovatele záruku nabízejí. Výši peněžité záruky odůvodnil tak, že rodina stěžovatele žije pohromadě a má k dispozici finanční prostředky, které však oficiálně k dispozici nejsou. To dovodil z toho, že spoluobžalovaná dcera stěžovatele prodala nemovitosti, kde rodina žila, soud s přihlédnutím k fotodokumentaci nemovitosti neuvěřil tomu, že nemovitost byla prodána za tak nízkou cenu, že by v rodině prostředky nezůstaly.
Navíc při domovní prohlídce byl nalezen doklad o vyzvednutí částky 2,5 mil. z účtu spoluobžalované. Rovněž soud dovodil, že žalovaný měl příjmy přes 12 mil.
Kč z předchozí trestné činnosti, která byla projednávána v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 101/2001. Stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. 53T 3/2004, zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 5 To 72/2004. K výši peněžité záruky uvedl, že je odpovídající povaze a závažnosti trestného činu a není nepřiměřená poměrům stěžovatele. Soud také dovodil, že ve prospěch stěžovatele měla být již jedna peněžitá záruka složena, ale nemohla být přijata.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl.
83 Ústavy ČR). Stěžovatel v ústavní stížnosti především nesouhlasí se svým trestním stíháním a prohlašuje, že žádného z trestných činů, ze kterých je obžalován, se nedopustil. Zcela v souladu s vyjádřeními obecných soudů je nutno připomenout, že předmětem napadených rozhodnutí nebylo rozhodování o vině stěžovatele, ale rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky pro propuštění stěžovatele z vazby nebo jeho další setrvání ve vazbě. Rozhodnutí o vazbě tedy v žádném případě neprejudikovalo rozhodování o vině či nevině stěžovatele, ale případnou vinou stěžovatele se zabývalo jen do té míry, jak ji požaduje ustanovení § 67 písm. a) tr.
řádu, tedy konkrétně tím, zda stěžovateli hrozí vysoký trest. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, uvedly, z jakých skutkových okolností vycházely a jak je hodnotily. Stěžovatel také tvrdí, že rozhodnutí o vazbě jsou odůvodňována zcela obecně. Ústavní soud konstatuje, že obecný soud při posuzování vazby váží zejména dva protichůdné zájmy: zájem na svobodě jednotlivce a zájem na objasnění trestného činu. Konkrétní indicie, které odůvodňují obavu soudu ve smyslu § 67 tr. řádu, musí být proto nezbytnou součástí rozhodnutí o vazbě.
Stěžovatel také napadá rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, o výši peněžité záruky, stěžovatel ji považuje za nepřiměřenou. Zároveň zpochybňuje část odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci, v níž je uvedeno, že za stěžovatele byla složena peněžitá záruka. Ani v této části neshledává Ústavní soud postup obecných soudů protiústavní a nenachází ústavně nekonformní interpretaci příslušných procesně nebo hmotně právních předpisů dopadajících na daný případ. Napadená část odůvodnění o údajném složení peněžité záruky i přes svou případnou chybnost nemůže sama o sobě představovat zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, nebyla totiž tou skutečností, na jejímž hodnocení by vrchní soud založil potvrzení rozhodnutí o výši peněžité záruky.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. září 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu