Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Januše Kejdanové, zastoupené Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, sídlem Belgická 276/20, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 143/2025-48 ze dne 14. 8. 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 5/2023-201 ze dne 18. 6. 2025, rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje č. j. KUUK/177062/2022 ze dne 30. 11. 2022 a rozhodnutí Městského úřadu Štětí č. j. 714/2019-9530/2022/OSŽPD/Ze-SP ze dne 30. 6. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Krajského úřadu Ústeckého kraje a Městského úřadu Štětí, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek pro dům X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v celém předchozím řízení brojí proti vydání povolení stavby "zateplení bytového domu X" vedlejšímu účastníku řízení. Stavba měla zahrnovat nejen zateplení obvodového pláště stavby, ale i výměnu oken, zábradlí na balkonech, opravu podlah lodžií, zateplení střešní konstrukce, osazení střešních oken a částečnou výměnu střešní krytiny. Stěžovatelka, původně ještě se svým zesnulým manželem, vlastní bytovou jednotku vymezenou v dotčeném bytovém domě a je členkou vedlejšího účastníka.
2. Městský úřad Štětí (dále jen "městský úřad") poté, co jeho první rozhodnutí bylo odvolacím orgánem zrušeno, vydal napadeným rozhodnutím ke stavebnímu záměru stavební povolení.
3. Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen "krajský úřad") k odvolání stěžovatelky a jejího manžela toto rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Krajský úřad nepovažoval za důvodnou námitku, že provedením stavby dojde k zásahu do stěžovatelčina vlastnického práva bez jejího souhlasu. Pro povolení stavby bylo podle krajského úřadu dostatečné vycházet z usnesení shromáždění vlastníků bytových jednotek ze dne 30. 11. 2017, kterým bylo přijato rozhodnutí o revitalizaci domu 100 % přítomných vlastníků, představujícími 75,92 % všech vlastníků jednotek podle velikosti spoluvlastnických podílů. Toto usnesení přitom nebylo napadeno před soudem. Požadavek § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), tak byl splněn. Stavební úřad nebyl oprávněn posuzovat, jestli bylo usnesení přijato řádně. Vedle toho krajský úřad zdůraznil, že vlastnictví bytové jednotky je specifické omezeními, která plynou z ohledů na vlastnická práva jiných vlastníků bytových jednotek v témže domě. Zdrojem tohoto omezení mělo být rozhodnutí o provedení komplexní revitalizace, které se týkalo oprav společných částí domu, ale zasáhlo také do částí, které byly prohlášením vlastníka z 13. 2. 2006 určeny jako součást bytových jednotek.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nejprve rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že k vydání stavebního povolení bylo třeba souhlasu stěžovatelky a jejího manžela, protože předmětem stavebního povolení byl vedle zásahu do společných prostor zásah do jejich výlučného vlastnictví. Za nesprávnou označil úvahu krajského úřadu, který při úvaze o vymezení společných částí domu přihlížel k § 1160 občanského zákoníku za situace, kdy se otázky vlastnického práva k jednotce v daném domě řídily podle staré právní úpravy [tj. zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů)], a v návaznosti na to obsahem prohlášení vlastníka domu (k tomu krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 886/2013 ze dne 1. 8. 2014).
5. Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") však rozhodnutí krajského soudu zrušil rozsudkem č. j. 5 As 90/2024-62 ze dne 7. 4. 2025. Zaprvé konstatoval, že pro podání žádosti o stavební povolení k záměru týkajícího se společných částí domu nebyl individuální souhlas stěžovatelky nezbytný. K podání žádosti totiž byl oprávněn přímo statutární orgán SVJ, a to na základě rozhodnutí shromáždění vlastníků. Zadruhé se zabýval tím, zda záměr zasahoval i do stavebních částí patřících výhradně k bytové jednotce ve vlastnictví stěžovatelky, a shledal, že nikoli. Povrch lodžií i oken totiž označil za společné části domu nehledě na obsah prohlášení vlastníka domu, kterého se dovolávala stěžovatelka. Vzhledem k tomu stavební záměr nijak nepřekračoval obstarání oprav společných částí domu.
6. Po kasačním zásahu NSS krajský soud znovu rozhodl tak, že žalobu zamítl, a to s odkazem na závěry NSS.
7. Opakovanou kasační stížnost proti druhému, nyní napadenému rozsudku krajského soudu, NSS odmítl jako nepřípustnou taktéž napadeným usnesením.
8. Stěžovatelka namítá, že došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se závěrem NSS, převzatým též do rozsudku krajského soudu, že okna a lodžie její bytové jednotky představují společné části domu. Správní orgány pochybily, když z tohoto závěru také vycházely a vydaly vedlejšímu účastníkovi stavební povolení na "revitalizaci" bytového domu, která zahrnovala zásahy do oken a lodžie bytu ve vlastnictví stěžovatelky. Závěr, že jde o společné části domu, považuje za rozporný s ustálenou judikaturou civilních soudů, názory odborné veřejnosti i vlastní rozhodovací činností NSS (odkazuje na rozsudek sp. zn. 5 As 117/2012 ze dne 29. 11. 2013). Jde o právní názor porušující její legitimní očekávání i zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Výsledkem napadených rozhodnutí je podle stěžovatelky "odnětí" jejího vlastnického práva.
9. Dále stěžovatelka namítá, že proti ní byl NSS zaujat, neboť se vyjadřoval jednostranně. Přehodnocoval skutkové závěry krajského soudu, ačkoli neprovedl dokazování, a postupoval tím v rozporu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti soudního řízení. Odůvodnění jeho rozhodnutí vykazuje prvky libovůle.
10. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť hrozí, že realizací stavby se zásah do jejích práv stane nenapravitelným.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že byly splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, ale že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka ústavní stížností sice napadá usnesení NSS, které představuje jeho druhé rozhodnutí ve věci, nijak však nezdůvodňuje, proč mělo porušit její ústavně chráněná práva. Z odůvodnění ústavní stížnosti spíše vyplývá, že (též vzhledem k poučení, jehož se jí dostalo od krajského soudu) si nebyla jista tím, zda musí podat opakovanou kasační stížnost, aby dosáhla vyčerpání jiných prostředků ochrany a mohla podat přípustnou ústavní stížnost (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a tak raději zvolila cestu podání opakované kasační stížnosti. NSS pak odmítl opakovanou kasační stížnost jako nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního, protože podle jeho názoru kasační námitky představovaly jen opakovanou polemiku s předchozím rozhodnutím NSS. Jelikož stěžovatelka v ústavní stížnosti proti tomuto závěru NSS nijak nebrojí (jinak řečeno, odmítnutí své druhé kasační stížnosti nezpochybňuje), považuje Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení NSS za zjevně neopodstatněnou.
13. Obsah námitek, které stěžovatelka vznáší v ústavní stížnosti (jde znovu o opakovanou polemiku s poprvé vyjádřeným názorem NSS), svědčí pro závěr, že podání opakované kasační stížnosti nepředstavovalo podmínku přípustnosti ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019). Stěžovatelka však podala ústavní stížnost i ve vztahu ke druhému rozsudku krajského soudu včasně (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a tím pádem nic nebrání posouzení této části ústavní stížnosti. Jejím obsahem je přitom polemika s prvním (kasačním) rozsudkem NSS, jehož právní názor krajský soud "otiskl" do svého druhého rozsudku.
14. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí, v souladu s čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).
15. Podstatou stěžovatelčiných úvah o porušení jejích ústavních práv je tvrzení, že nedala souhlas k provedení stavby a že její souhlas byl přitom nutný proto, že okna, balkonové dveře a podlaha lodžie jsou součástí její bytové jednotky, nikoli společnou částí domu. V tomto světle je třeba chápat i další námitky stěžovatelky.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že NSS bez provedení dokazování při ústním jednání přehodnotil skutkový stav zjištěný krajským soudem. Tuto námitku je třeba označit za neopodstatněnou. Zápis ze shromáždění vlastníků jednotek, o nějž se NSS opíral, představoval součást správního spisu, jímž se v řízení před správními soudy podle ustáleného závěru správních soudů nedokazuje (takto už bod 20 napadeného usnesení NSS; obecně viz rozsudek NSS č. j. 9 Afs 8/2008-117 ze dne 29. 1. 2009, č. 2383/2011 Sb. NSS, na nějž NSS příhodně odkázal). V postupu NSS tak Ústavní soud neshledává namítané porušení práva na soudní ochranu (obecně k této podobě procesního pochybení soudů viz např. nález sp. zn. I. ÚS 244/24 ze dne 6. 3. 2025). Na podrobnou polemiku stěžovatelky dílčími tvrzeními NSS (s. 6 ústavní stížnosti) proto není třeba blíže reagovat.
17. Současně lze poukázat na to, že konečné zhodnocení, zda revitalizace měla zasáhnout jen do společných částí, nebo i do stavebních částí vymezených jako součást jednotky, byla otázkou právní, nikoli otázkou skutkových zjištění plynoucích ze zápisu o průběhu shromáždění vlastníků jednotek. Rozdíl v závěru krajského soudu v prvním rozsudku a NSS v prvním rozsudku neplynul z přehodnocování skutkových zjištění bez provedení potřebného dokazování, ale z odlišného právního názoru obou soudů. Krajský soud potom nijak nepochybil, když v dalším rozhodování právní závěr NSS převzal, jak byl ostatně zavázán (§ 110 odst. 4 soudního řádu správního).
18. Ústavní soud navíc považuje závěry vztahující se k významu pojmu "revitalizace", který se objevuje v zápisu, za druhořadé. Právním závěrem správních soudů je, že při podání žádosti o vydání stavebního povolení byl oprávněn vyjádřit souhlas za vedlejšího účastníka jeho statutární orgán (viz rozsudek NSS č. j. 6 As 126/2020-47 ze dne 11. 5. 2022, č. 4359/2022 Sb. NSS). Správní orgán nemusel a nemohl přezkoumávat, jak jednotliví vlastníci jednotek, včetně stěžovatelky, porozuměli slovu "revitalizace", když na shromáždění hlasovali. Jak Ústavní soud uvedl výše, otázka, zda stavbou mělo dojít pouze k zásahu do společných částí domu, byla od toho odlišná.
19. Těžištěm ústavní stížnosti tak je jednak námitka stěžovatelky proti nedostatkům odůvodnění právního závěru NSS, převzatého v podstatě doslova do napadeného rozsudku krajského soudu, jednak věcná polemika s tímto závěrem.
20. Co se týče namítaného rozporu s předchozí judikaturou NSS, Ústavní soud neshledává, že by k němu došlo. Stěžovatelka odkazuje na dřívější rozsudek NSS sp. zn. 5 As 117/2012. V něm však NSS odmítl jako příliš zjednodušující paušální závěr krajského soudu, že jsou "balkóny a obdobné konstrukční prvky vždy součástí společných částí domu a nemohou být ve vlastnictví konkrétních vlastníků jednotek". Zdůraznil, že otázku je třeba posuzovat diferencovaně "s přihlédnutím k otázce užívání balkónů a zejména pak k obsahu prohlášení vlastníka budovy". Těmito úvahami se ale krajský soud, potažmo i NSS ve svém prvním rozhodnutí, řídil, přestože dospěly oba soudy k odlišným závěrům. Nejvyšší správní soud doplnil úvahu vycházející z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, která jej vedla k závěru, že ačkoli prohlášení vlastníka domu vymezuje balkon, lodžii nebo terasu jako součást bytové jednotky, jejich stavební prvky představující svislé a vodorovné konstrukce budovy tím neztrácejí povahu společné části domu. To Ústavní soud považuje za rozvinutí dříve zaujatého právního názoru, nikoli za rozpor v judikatuře, který by kromě porušení principu rovnosti, legitimního očekávání a právní jistoty vedl i k porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 Listiny).
21. Co se týče dalších podrobných námitek stěžovatelky proti odůvodnění právního názoru NSS, převzatého do napadeného rozsudku krajského soudu, shrnuje Ústavní soud, že jde o polemiku s výkladem podústavního práva, který přijaly správní soudy. V tomto ohledu podle Ústavního soudu námitky stěžovatelky postrádají ústavněprávní rozměr. Řízení o ústavní stížnosti není dalším fórem, kde může stěžovatel pokračovat v nijak neomezené polemice s předchozími rozhodnutími obecných soudů.
22. Jde přitom, navzdory názoru stěžovatelky, o závěry logicky odůvodněné v souladu s právem na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud neshledává, že by byla napadená rozhodnutí vůči stěžovatelce jakkoli zaujatá či tendenční. Jelikož jde (jak přiznal i NSS) o právní otázku, na niž se liší odborné názory (a to i v rámci jediné odborné publikace, viz stěžovatelkou odkazovaný komentář k zákonu o vlastnictví bytů a rozdíly v jeho výkladu k tomu, zda jsou okna společnou částí domu, v části věnované § 2 a § 11 tohoto zákona: ČÁP, J. a kol. Zákon o vlastnictví bytů: komentář. Praha: Wolters Kluwer, cit. dle ASPI, právní stav k 30. 11. 2009), nelze názory odborných publikací přebírat bez dalšího, respektive nelze spatřovat porušení stěžovatelčiných práv v tom, že existuje i odlišný odborný názor, než zaujaly obecné soudy.
23. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
24. Vzhledem k tomu, že rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu, nerozhodoval samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu