Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti a) A. A. F., b) A. A., c) H. F. a d) nezletilé H. F., zastoupených JUDr. et Bc. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 497/2023-337 ze dne 19. 7. 2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návětí označeným usnesením Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání stěžovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, jímž tento soud uložil Ministerstvu vnitra zaplatit stěžovatelům a) a b) každému 28 000 Kč a ve zbytku (944 000 Kč) žalobu stěžovatelů zamítl. Stěžovatelé se po Ministerstvu vnitra domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem Policie České republiky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nejvyšší soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za dovolání, každého ve výši 14 000 Kč. Stěžovatelé poplatek nezaplatili.
2. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že lhůta k zaplacení soudního poplatku marně uplynula, přičemž nemohl přihlédnout k žádosti stěžovatelů o její prodloužení. O prodloužení lhůty totiž požádali až po jejím uplynutí. Nejvyšší soud uvedl, že vzhledem k datu podání dovolání se vznik poplatkové povinnosti, splatnost a výše poplatku posuzují podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novelizovaném zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Skutečnost, že dovolací řízení po novele podléhá poplatkové povinnosti, byla řešena judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
3. Proti v návětí označenému rozhodnutí brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelé jako osoby oprávněné a zastoupené advokátem (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) s tvrzením, že jím byla porušena jejich práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 3, čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také v čl. 14 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
4. Stěžovatelé zejména namítají, že je soudní poplatek za dovolání v celkové výši 56 000 Kč příliš vysoký a neodpovídá snížené poplatkové povinnosti v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Jelikož byli v minulosti jako uprchlíci vystaveni nelidskému a ponižujícímu zacházení, nemělo by jim být bráněno v přístupu k soudu za účelem přiznání zadostiučinění. Zákon o soudních poplatcích stanoví poplatek ve výši 2 000 Kč za zahájení soudního řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud v minulosti dovodil, že podání odvolání není v tomto druhu řízení zpoplatněno.
Proto by se podle stěžovatelů poplatková povinnost neměla vztahovat ani na dovolání. Zákonná úprava poplatkové povinnosti za dovolání zůstala v tomto ohledu výše uvedenou novelou nedotčena a Ústavní soud se touto otázkou nezabýval. Podle stěžovatelů bylo smyslem a účelem novelizace zákona o soudních poplatcích mimo jiné odstranit překážky při domáhání se náhrady škody nebo újmy na státu, čemuž neodpovídá povinnost soudního poplatku za dovolání. Důsledkem soudního poplatku za dovolání ve věcech podle zákona č. 82/1998 Sb. je nerovnost, a to ve prospěch státu.
Stěžovatelé také poukazují na položku 23 bod 7 přílohy k zákonu o soudních poplatcích (dále jen "sazebník"), podle kterého se poplatek za dovolání směřující proti jednomu rozhodnutí odvolacího soudu, vybere pouze jednou. Avšak Nejvyšší soud uložil povinnost zaplatit soudní poplatek každému stěžovateli samostatně, tedy celkem čtyřikrát.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. V posuzované věci je rozhodnou otázkou výklad zákona o soudních poplatcích. Jeho interpretace a aplikace obecnými soudy neporušila ústavně zaručená práva stěžovatelů. Ze znění zákona je zřejmé, že na rozdíl od odvolání obsahuje zákon v položce 23 bodu 1 písm. d) sazebníku kategorii "ostatních případů", u kterých je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zpoplatněno částkou 14 000 Kč. Z dále uvedeného je také patrné, že účelem výše uvedené novely zákona o soudních poplatcích nebylo, jak stěžovatelé tvrdí, oprostit soudní řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. od soudních poplatků.
7. Namítají-li stěžovatelé, že měl Nejvyšší soud analogicky vyjít z úpravy soudních poplatků za odvolání, je tato námitka zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dospěl ve své judikatuře (např. nález sp. zn. IV. ÚS 3283/18 ze dne 21. 5. 2019) k závěru, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. není zpoplatněno, neboť zákon neobsahuje stanovení soudního poplatku výslovně pro tento typ řízení. Jednalo se však o zjevně excesivní případy, v nichž soudy při absenci výslovné zákonné úpravy určovaly poplatek za odvolání ve výši poměrné částky z nárokovaného plnění. Nadto ač se Ústavní soud poplatkovou povinností za dovolání v daném kontextu nezabýval výslovně, seznal v bodu 24 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3283/18
: "Pro výklad zvolený obecnými soudy nesvědčí ani ta skutečnost, že zákonem č. 296/2017 Sb. byla novelizována právní úprava poplatků za dovolání. S přihlédnutím k výkladové konstrukci tzv. racionálního zákonodárce z toho plyne, že zákonodárce si byl při schvalování zákona č. 296/2017 Sb. potřeby úpravy zpoplatnění opravných prostředků vědom. Zamýšlený obecný dopad vypuštění § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích se ovšem projevil přímo ve vložení položky 8a sazebníku poplatků a (nepřímo) pro dovolací řízení v předmětných věcech." Položka 8a sazebníku stanovuje právě soudní poplatek za žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 2 000 Kč. Předmětnou novelou pak byla v sazebníku změněna položka 23 body 1 a 2, rozhodná pro soudní poplatek z dovolání i v nynější věci.
8. V usnesení sp. zn. I. ÚS 675/19 ze dne 13. 8. 2019 Ústavní soud dospěl k závěru, že "nutno předmětnou právní úpravu vykládat tak, že pokud poplatkovou povinnost zákonodárce zcela jednoznačně a srozumitelně nevyjádřil, jde o návrh nezpoplatněný. Tyto závěry lze mutatis mutandis vztáhnout také na řízení dovolací." Tedy obecně řečeno dovolací řízení by podle citovaného nebylo zpoplatněno, nebyla-li by povinnost jednoznačně a srozumitelně vyjádřena, což není posuzovaný případ. Stejně tak nemá judikatura ani novela zákona o soudních poplatcích takový zjevný účel, podle něhož by nemělo být dovolání zpoplatněno, jde-li o řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. Není-li ústavně zaručeno právo na vícestupňové soudní řízení, není ani dáno beneficium bezplatného dovolacího řízení, není-li zákonem stanoveno.
A to tím spíše, je-li dovolací řízení odlišné od řízení v prvém a druhém stupni; jedná se o mimořádný opravný prostředek, směřující proti již pravomocnému rozhodnutí. V opačném případě by bylo ustanovení položky 23 bod 1 písm. d) nepoužitelné. Prismatem výkladu zastávaného stěžovateli by nebyla dovolací řízení zpoplatněna v žádných dalších případech, než zákon výslovně uvádí. Stanoví-li zákon "zbytkovou" kategorii ostatních případů, jde o postup běžný. S ohledem na presumpci racionálního zákonodárce (viz předchozí bod) tak Nejvyšší soud ústavněprávní požadavky dodržel, nepostupoval-li analogicky podle úpravy o soudním poplatku za odvolání.
9. Zjevně neopodstatněnou je také poslední námitka stěžovatelů, podle níž měl Nejvyšší soud určit poplatkovou povinnost ve výši 14 000 Kč pro všechny stěžovatele společně, nikoli pro každého samostatně. Ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích je setrvale vykládáno tak, že soudní poplatek platí poplatníci společně a nerozdílně jen tehdy, uplatňují-li solidární nebo nedílný nárok (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1198/10 ze dne 10. 6. 2010). Naopak jsou-li předmětem řízení samostatné nároky, které uplatňuje více navrhovatelů, vzniká poplatková povinnost každému zvlášť. Stěžovatelé žalobou uplatnili jednotlivě nároky na zaplacení částek 204 784 Kč až 320 216 Kč, tedy každý samostatně.
10. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Pavel Šámal, v. r. předseda senátu