Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: T. K., zastoupený JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou, sídlem Obřanská 915/101a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2024 č. j. 49 Co 55/2024-338, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a M. Š. M. a nezletilé I. M., jako vedlejších účastnic řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel v souvislosti s rozhodnutím obecného soudu o péči o jeho nezletilou dceru namítá porušení svého práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny, a to v kombinaci s porušením čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Městský soud v Brně v roce XXXX svěřil nezletilou vedlejší účastnici (tehdy dvouletou) do péče matky (taktéž vedlejší účastnice řízení) a stěžovateli (otci) stanovil výživné a upravil styk s nezletilou. Na konci roku YYYY potom změnil své původní rozhodnutí tak, že nezletilou (tehdy šestiletou) svěřil do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů se střídáním v týdenním intervalu.
3. K odvolání matky Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem svěřil nezletilou do střídavé péče, avšak nerovnoměrně rozložené tak, že v péči stěžovatele má být vždy v lichém kalendářním týdnu od středy do pondělí následujícího sudého týdne, a zbývající část má být v péči matky. Krajský soud souhlasil s městským soudem, že v poměrech nezletilé nastala podstatná změna, která odůvodňuje změnu výchovného prostředí. Nezletilá je ve věku, kdy již zvládne delší odloučení od matky a rovněž vyjádřit se ke skutečnostem, které se jí týkají, přičemž uvedla, že chce být častěji se stěžovatelem a že by si dokázala představit být týden u otce a týden u matky.
Avšak rovnoměrně rozdělenou střídavou péči v týdenním intervalu nezletilá dosud nezakusila. S ohledem na svůj věk navíc nemusí být schopná situaci celkově zhodnotit. Její stanovisko proto nelze bez dalšího přejímat. Rovnoměrnou střídavou péči krajský soud vyhodnotil jako příliš razantní zásah do stávajících poměrů a upřednostnil pozvolnější přechod k širší péči stěžovatele. Poukázal též na problémy stěžovatele s komunikací vůči matce s tím, že kooperace mezi rodiči v rámci střídavé péče je předpokladem pro řádný vývoj dítěte.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí krajského soudu bylo překvapivé. Stěžovatel i vedlejší účastnice jsou stejně způsobilí postarat se o nezletilou. Krajský soud svoje rozhodnutí opřel o jednu SMS, která byla vyprovokována předchozím chováním matky a dlouhodobou frustrací stěžovatele. Soud si měl zajistit další důkazy a zohlednit, že matka nezletilou v minulosti stěžovateli nepředávala. Soud též ignoroval závěry znaleckého posudku a zejména přání nezletilé trávit čas s oběma rodiči. Závěr krajského soudu, že nezletilá není schopna trávit se stěžovatelem delší čas, odporuje rozdělení péče v období prázdnin.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20
, U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19
, bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19
, N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. června 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14
, N 110/77 SbNU 607, bod 19).
7. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že je zpravidla v zájmu dítěte být v péči obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, většinou opět s odkazem na ochranu nejlepšího zájmu dítěte (nálezy ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14
, N 236/75 SbNU 629, či ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
, N 105/73 SbNU 683, jakož i mnoho dalších, jež tyto dva přehledně shrnují). Podle nálezu ze dne 3. května 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21
by výchozím modelem pro úvahy soudu měla být střídavá péče (byť s ohledem na okolnosti i asymetrická, viz body 59 až 61).
8. Předním hlediskem pro rozhodování soudu musí být zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Není sice hlediskem jediným, je třeba jej vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy, avšak má v tomto poměřování prioritu (nálezy ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
, N 176/74 SbNU 529, či ze dne 20. ledna 2015 sp. z.
II. ÚS 2919/14
, N 7/76 SbNU 115, bod 15).
9. Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je zásadním vodítkem jeho názor (nálezy ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14
, N 235/75 SbNU 617, bod 20, či ze dne 9. října 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19
, N 174/96 SbNU 211, bod 18), samozřejmě za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby bylo schopné jej formulovat. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13
, bod 23). Zároveň nelze rozhodnutí soudu založit pouze na přání dítěte a upustit od pečlivého a komplexního posouzení jeho zájmů (například nález ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14
, N 235/78 SbNU 617, bod 20). Věc je vždy třeba posuzovat v celkovém kontextu rodinné situace tak, aby byl prioritním hlediskem zájem dítěte (nález ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19
, N 8/98 SbNU 56, bod 25). Pokud soud nehodlá k jednoznačně formulovanému názoru dětí přihlédnout, musí své závěry patřičně odůvodnit.
10. Napadené rozhodnutí z popsaných hledisek obstojí. Krajský soud vyšel z přání nezletilé a zároveň vysvětlil, proč se od něj částečně odchýlil. Argumentaci nevhodnou komunikací mezi rodiči, respektive komunikací stěžovatele směrem k matce, lze sice považovat za nepříliš přesvědčivou (viz přiměřeně již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14
, zejména body 31, 32 a 38), zvlášť, je-li toto zjištění opřené skutečně o jedinou SMS zprávu, jak namítal stěžovatel. Avšak tato skutečnost nebyla jediným důvodem, pro který krajský soud upřednostnil nerovnoměrně rozloženou střídavou péči. Poukázal též na to, že rovnoměrná střídavá péče v týdenním intervalu by byla příliš velkou změnou oproti stávajícím výchovným poměrům nezletilé. Tuto úvahu stěžovatel nijak nezpochybňuje a na první pohled ji nelze považovat z ústavněprávního hlediska za problematickou.
Odráží se v ní výše zmíněné komplexní hodnocení zájmů nezletilé, v nichž její přání hraje roli významnou, nikoli však jedinou. Ústavní soud opakuje, že jeho úkolem není rozhodovat o konkrétním rozdělení péče mezi rodiče, nýbrž posoudit, zda v tomto směru opatrovnické soudy nevybočily z ústavních mezí. V nynějším případě se tak nestalo. K námitce vnitřního rozporu v odůvodnění napadeného rozsudku lze jen stručně uvést, že je bezesporu rozdíl mezi standardním týdenním (školním) režimem a prázdninami.
Ostatně i v případech, kdy je dítě svěřeno do péče jen jednoho z rodičů, s ním druhý rodič o prázdninách tráví delší časové intervaly.
11. Námitku překvapivosti napadeného rozhodnutí stěžovatel nijak nerozvedl. Ústavní soud proto jen stručně připomíná, že skutečnost zaujetí odlišného právního závěru odvolacím soudem oproti právnímu názoru soudu prvního stupně sama o sobě neporušuje čl. 36 odst. 1 Listiny; z povahy věci je vlastní instančnímu přezkumu. Z ústavního hlediska je problematické až to, pokud odvolací soud zaujme právní názor, který v řízení dosud nezazněl a účastníci jej nemohli rozumně předvídat (nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
, bod 32, či nález ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12
, N 66/69 SbNU 213). V projednávané věci však odvolací soud jednoduše zaujal odlišný názor na rozložení péče o nezletilou mezi rodiče, přičemž v celém řízení šlo o to, zda má být toto rozložení symetrické, či zda má o nezletilou více pečovat matka (popřípadě otec). To, že krajský soud zvolil jinou variantu rozložení péče než městský soud, nelze považovat za zásadní změnu právního názoru a pro stěžovatele to nemohlo být nepředvídatelné.
12. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu