Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti společnosti euroAWK s. r. o., Konopišťská 739/16, Praha 10 - Vršovice, právně zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017 č. j. 23 Cdo 1319/2017-561, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 6. 2017 č. j. 23 Cdo 1319/2017-579, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016 č. j. 91 Co 13/2016-465, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadenými usneseními obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Vychází přitom především z toho, že k úpravě žalobního petitu došlo až po zákonné koncentraci řízení a po provedení dokazování. Stěžovatelka má za to, že v takovém stádiu řízení není možné žalobu jakkoliv měnit, neboť předmětem řízení nebyly okolnosti, které jsou součástí vedlejším účastníkem nově navrhovaného znění žalobního petitu. Další argumentace stěžovatelky vychází z toho, že podaná žaloba je i nadále neurčitá a vedlejší účastník vady stále neodstranil.
Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". To je v předmětném případě třeba zdůraznit. Je sice pravdou, že rozhodnutí Nejvyššího soudu lze v jistém smyslu považovat za rozhodnutí konečné, nicméně z hlediska věci samé, se jedná pouze o dílčí rozhodnutí. Stěžovatelka bude mít možnost v řízení před obecnými soudy svá práva ještě bránit a bude moci vznášet námitky uvedené v ústavní stížnosti.
Budou to především obecné soudy, kdo se s její argumentací bude muset v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vyrovnat. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. srpna 2017
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj