Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti M. P., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 383/2023-1322 ze dne 17. 5. 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Tmo 18/2022 ze dne 10. 11. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 102 Tm 4/2022-1166 ze dne 31. 8. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. i) trestního zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku, za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl také uložen trest propadnutí věci a bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy.
3. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil zjednodušeně řečeno tím, že se s mladistvým spoluobviněným dohodli na usmrcení poškozeného, čin společně plánovali a vzájemně se v něm podporovali. Důvodem byly vzájemné vztahy - mladistvý jej vnímal jako překážku pro svůj vztah se stěžovatelem a žárlil na něj, zatímco stěžovatel k němu choval silné, v té době však již neopětované city. Třináctiletého poškozeného vylákali na místo, kde jej postupně různou intenzitou řezali kuchyňským nožem a bili kombinovanými kleštěmi a kameny, čímž mu způsobili mnohočetná zranění. S jeho tělem manipulovali, odhalovali mu přirození, dávali mu do úst zapálenou cigaretu a na hýždě a do bederní krajiny mu částečně vyryli pentagram a částečně napsali další text. Během činu se natáčeli, situaci komentovali a smáli se. V době, kdy poškozený ještě vykazoval známky života, mu navlékli na hlavu mikrotenový sáček, jeho tělo přikryli bundou a zaházeli kameny, klacky a listím. Poškozený po dobu desítky minut trvajícího útoku žil, vdechoval a polykal krev, vnímal trýznivou bolest a způsobované útrapy a pomalu umíral. Bezprostřední příčinou jeho úmrtí byl otok těžce pohmožděného mozku. Po ukončení útoku mu odcizili telefon a další osobní věci, které vyhodili.
4. Odvolání stěžovatele, mladistvého, který byl rozsudkem krajského soudu taktéž odsouzen, jeho rodičů a státní zástupkyně Vrchní soud v Praze jako soud pro mládež podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná.
5. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako soud pro mládež podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
8. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval (jak ostatně v ústavní stížnosti rekapituluje i sám stěžovatel), že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu, protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 720/23
ze dne 5. 6. 2024 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 2528/23
ze dne 29. 11. 2023 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím je předně třeba uvést, že z jejich odůvodnění vyplývá, že krajský soudu přijal ve smyslu § 206c odst. 4 trestního řádu prohlášení viny stěžovatele (i mladistvého) a dokazování tak bylo vedeno toliko ve vztahu k výrokům o trestu a náhradě nemajetkové újmy. Pro další posouzení stížnosti je pak významné, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v předchozích fázích řízení, aniž by však současně jakkoliv reflektoval to, že obecné soudy se jim již řádně věnovaly, a v návaznosti na to formuloval konkrétní argumenty způsobilé v tomto směru napadená rozhodnutí relevantně zpochybnit.
10. Ve snaze dosáhnout uložení ochranného léčení se stěžovatel ústavní stížností fakticky domáhá přehodnocení závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie, kteří posuzovali jeho duševní stav. Navzdory přesvědčení stěžovatele však dle odůvodnění napadených rozhodnutí ze znaleckého posudku neplyne, že by trpěl závažnou duševní poruchou, ani že by trestný čin spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti.
11. Konkrétně znalci konstatovali, že stěžovatel v době činu dosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, že mohl rozpoznat protiprávnost činu pro společnost a své jednání ovládat, přičemž uvedli, že v době skutku sice byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti sníženy, nikoli však měrou forenzně podstatnou. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel netrpí duševní poruchou psychotického charakteru ani defektem intelektových funkcí. Přítomna je u něj porucha přizpůsobení s úzkostně depresivní symptomatikou a suicidálními myšlenkami a též porucha osobnosti s emočně nestabilními rysy, hraničního typu.
K uložení ochranného léčení pak znalci uvedli, že pobyt stěžovatele na svobodě není z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný. Vzhledem k vývoji jeho osobnosti jeho nebezpečnost pro společnost nemohli vyloučit, současně však konstatovali, že nejsou dány podmínky pro nařízení ochranné léčby psychiatrické nebo pro uložení zabezpečovací detence; indikována byla ambulantní psychiatrická péče, která by měla pokračovat i vzhledem k poruchovému vývoji osobnosti stěžovatele. Přes závažnost posuzovaného trestného činu se možnost jeho resocializace, coby jedince mladého věku, který prožíval ve vztahu k trestnému činu pocity viny, jevila dosažitelná (viz bod 23 rozsudku krajského soudu).
12. Jak uvedl odvolací soud, nesouhlas stěžovatele a jeho spekulace o závěrech jiných, které by s ohledem na možnost uložení mírnějšího trestu nebo dokonce upuštění od jeho uložení pro něj byly vhodnější, na uvedeném nemohly nic změnit, neboť vzhledem k závěrům o nepodstatném snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností a o tom, že čin nespáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou ani pod vlivem návykové látky, podmínky pro uložení ochranného opatření splněny nebyly (viz body 37 až 39 usnesení odvolacího soudu). S tímto závěrem se přitom s odkazem na relevantní ustanovení trestního zákoníku (srov. § 27, § 40 odst. 2, § 47 odst. 1, § 97 odst. 1 a § 99 odst. 1, odst. 2) ztotožnil i Nejvyšší soud (viz bod 18 usnesení Nejvyššího soudu).
13. Namítal-li stěžovatel, že zpracování revizního, eventuálně oponentního znaleckého posudku by mohlo přinést závěry zcela odlišné, vhodně na to reagoval již krajský soud, který v bodě 33 rozsudku uvedl, že zákonné podmínky pro vypracování znaleckého posudku znaleckým ústavem ani pro přezkoumání znaleckého posudku neshledal, když posouzení duševního a psychického stavu stěžovatele nebylo nijak výjimečným zvlášť obtížným případem. Za nadbytečné považoval i zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, neboť jednání kladené stěžovateli za vinu nemělo sexuální podtext.
Námitkami vůči znaleckým posudkům se pak velmi podrobně věnoval také odvolací soud (viz body 27 až 39 usnesení odvolacího soudu), který se ztotožnil s argumentací krajského soudu a mimo jiné uvedl, že proti osobám znalců nebyly žádnou ze stran v průběhu trestního stíhání vzneseny námitky, znalecký posudek nevykazoval žádné formální nebo metodické vady, pro které by vznikly pochybnosti o jeho kvalitě, znalci přihlédli ke zjištěným skutečnostem majícím význam pro podání posudku a u hlavního líčení přesvědčivě zodpověděli všechny položené dotazy, včetně toho, proč nenavrhují uložení ochranného psychiatrického léčení.
14. Není také pravdou, že by soudy při posouzení jednání stěžovatele a ukládání trestu neuvedly, jakými úvahami se řídily. Soudy naopak pečlivě zvážily všechny podstatné okolnosti, k čemuž lze v podrobnostech odkázat zejména na body 38 až 60 rozsudku krajského soudu. Z polehčujících okolností vzaly soudy v potaz doznání stěžovatele, na kterém setrval i v průběhu hlavního líčení, když prohlásil svou vinu, jakož i to, že napomáhal při objasňování trestné činnosti, které upřímně litoval. Přestože stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti opak, soudy také zohlednily, že trestnou činnost spáchal ve věku blízkém věku mladistvých, konkrétně ve věku osmnácti let a pěti měsíců, a před spácháním činu vedl řádný život.
Pokud jde o způsob výkonu trestu, poukázaly soudy na to, že psychický stav stěžovatele není sám o sobě důvodem pro zařazení do věznice s ostrahou, neboť i věznice se zvýšenou ostrahou disponují oddělením pro odsouzené s poruchami osobnosti, kde s nimi pracují zaměstnanci s odpovídající odbornou přípravou (viz také body 41 až 42 usnesení odvolacího soudu).
15. Soudy tedy náležitě přihlédly ke všem relevantním skutečnostem a konkrétní zvolenou výměru trestu v délce sedmnácti let i způsob jeho výkonu řádně zdůvodnily, přičemž nelze mít za to, že by uložený trest nezohledňoval polehčující okolnosti či jej hodnotit jako nespravedlivý, nepřiměřený, extrémně přísný či exemplární (podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem). Konkrétní důvody svědčící pro takový závěr navíc v ústavní stížnosti neuvádí ani sám stěžovatel.
16. Názor stěžovatele o pochybení obecných soudů tedy Ústavní soud nesdílí. Protože účastníkům řízení je obsah napadených rozhodnutí znám, nepovažoval Ústavní soud kromě výše naznačených závěrů jejich podrobnější rekapitulaci za nezbytnou. Postačí shrnout, že soudy přezkoumatelně popsaly, jak dospěly k učiněným závěrům a dostály také povinnosti svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem zdůvodnit, a to včetně výstižných reakcí na námitky stěžovatele. Další přehodnocování napadených rozhodnutí na základě opakované polemiky stěžovatele Ústavnímu soudu nepřísluší a nezbývá tak než odkázat na přiléhavou argumentaci obecných soudů, která v ústavněprávním přezkumu obstojí.
17. Jelikož stěžovatelem tvrzené porušení základních práv a důvod pro zásah do nezávislého rozhodování obecných soudů Ústavní soud neshledal, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu