Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Marie Zimové, zastoupené JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 123/18, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022 č. j. 28 Cdo 1715/2022-445, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022 č. j. 38 Co 203/2021-337 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 8. 2021 č. j. 4 C 85/2021-153, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení práva podle čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že žalobkyně Jana Čechovská se po stěžovatelce jako žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytu v obci H. ve vlastnictví žalobkyně (dále jen "předmětný byt") stěžovatelkou bez právního důvodu za období od 18. 4. 2020 do 22. 3. 2021. Žalobkyně se stala vlastnicí předmětného bytu na základě usnesení o udělení příklepu v dražbě soudního exekutora ze dne 18. 4. 2020. Předmětný byt užívala stěžovatelka, která za výše uvedené období za jeho užívání neplatila žádnou náhradu. Příslušný soud proto zjišťoval výši obvyklého nájemného bytů v dané lokalitě a o stejné velikosti, přičemž shledal za odpovídající výši náhrady částku nacházející se uprostřed zjištěného rozpětí, tj. 112 554,-Kč s příslušenstvím za zvažované období. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Hodoníně.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k ust. § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka řádně nevymezila některý z důvodů přípustnosti dovolání podle ust. § 237 o. s. ř., proto vadné dovolání nebylo schopné věcného projednání dovolacím soudem. V souvislosti s částí potvrzujícího výroku I. odvolacího soudu a výroků o nákladech řízení dovolací soud konstatoval, že vůči nim není dovolání ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že od počátku pravomocně skončeného řízení namítá nedostatek aktivní legitimace žalobkyně k podané žalobě, neboť předmětem exekuce byla "rovněž id. 1/2 předmětného bytu ve vlastnictví jejího bývalého manžela", která exekuci podléhat neměla. I když byla exekuce vedena na její majetek, jejím výsledkem bylo vydražení rovněž majetku (předmětného bytu) ve spoluvlastnictví bývalého manžela stěžovatelky, který o nařízení a provedení dražby nebyl informován. Stěžovatelka k této otázce podotýká, že v době provádění exekuce byla rozvedená a uplynutím tří let přešel předmětný byt do podílového spoluvlastnictví. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl zčásti proto, že řádně nevymezila některý z důvodů přípustnosti a zčásti pro nepřípustnost. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti neuplatnila žádné relevantní námitky, i když navrhuje jeho zrušení. Za této situace není zřejmé, v jakém směru a čím konkrétně jím měla být porušena její základní práva. Ačkoliv je stěžovatelka zastoupena advokátem, žádné argumenty v souvislosti se závěrem dovolacího soudu o nesplnění podmínek přípustnosti dovolání nevznáší.
Není povinností Ústavního soudu si takové argumenty za stěžovatelku domýšlet, či po nich pátrat, jestliže z podané ústavní stížnosti nevyplývají. Ústavní soud nicméně usnesení Nejvyššího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že odmítnutí dovolání je jak z hlediska zákonné úpravy, tak i z pohledu ústavněprávního plně akceptovatelné, nelze je považovat za excesivní či překvapivé. V postupu dovolacího soudu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Jen pro úplnost k tvrzení o porušení vlastnických práv bývalého manžela stěžovatelky Ústavní soud poznamenává, že tato námitka, uplatněná ve prospěch jiné osoby, než byli účastníci této již pravomocně skončené věci (tzv. actio popularis, k tomu srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ,
II. ÚS 3665/15 resp. I. ÚS 1792/18 ), není v řízení o ústavní stížnosti přípustná.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu