Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016 č. j. 7 Tdo 721/2016-34 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015 č. j. 10 To 211/2015-919, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 3. 2015 č. j. 4 T 136/2013-887, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2016, která (po výzvě k odstranění vad) splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní ústavní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka je přesvědčena, že tato její práva byla v předcházejících řízeních porušena, proto uvedená rozhodnutí napadla ústavní stížností. V ní namítala, že soudy rozhodly věcně nesprávně, pokud ji uznaly vinnou z trestného činu pojistného podvodu jen na základě jediného nepřímého důkazu, tj. znaleckého posudku, ačkoliv provedenými důkazy nebyla vyvrácena její obhajoba. Dále namítala, že řízení bylo zatíženo značnými průtahy, neboť trestní stíhání bylo zahájeno dne 13. 11. 2012 a k pravomocnému odsouzení došlo 16. 6. 2015. Poukazuje na to, že opakované zproštění obžaloby (třikrát rozhodováno soudem I. stupně a třikrát soudem odvolacím), svědčí o pochybnostech o vině stěžovatelky a o nesprávnosti odsuzujícího rozhodnutí, dle jejího názoru nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu.
3. Poukázala také na to, že ve věci bylo třikrát rozhodováno soudem I. stupně a třikrát soudem odvolacím, což dle jejího názoru svědčí o skutečnosti, že o její vině existovaly velmi významné pochybnosti. Stěžovatelka uvedla, že závěr soudu o její vině je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jimiž nebylo jednoznačně prokázáno, že se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu. Nesouhlasila i se způsobem, jakým trestní soudy právně kvalifikovaly předmětné skutky jako trestné činy, ačkoliv znaky trestných činů nenaplňovaly a závěrem navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
4. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 136/2013, vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, jen stručně rekapituluje.
5. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 3. 2015 č. j. 4 T 136/2013-887 byla stěžovatelka shledána vinnou ze spácháni trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., (dále jen "trestní zákoník"), a trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 3 trestního zákona a byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců (§ 210 odst. 4 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku). Výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let (§ 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku). Stěžovatelce bylo uloženo podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), aby uhradila způsobenou škodu (poškozené České pojišťovně a.s. ve výši 141 159 Kč, Kooperativě pojišťovně a.s., Vienna Insurance Group, ve výši 266 399 Kč, a České podnikatelské pojišťovně a.s., Vienna Insurance Group, ve výši 60 417 Kč). Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud usnesením ze dne 16. 6. 2015 č. j. 10 To 211/2015-919 odvolání obžalované podle § 256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 6. 2016 č. j. 7 Tdo 721/2016-34 odmítl jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [viz nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) či nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
8. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
9. Stěžovatelka své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřela především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení. Stěžovatelka tímto staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
10. Ústavní soud poukazuje na závěry odvolacího soudu, který přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že neshledal v postupu soudu ani v jeho rozhodnutí žádné vady. Odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). V tomto směru soud I. stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel i ke vzájemným vazbám, souvislostem a vzal v úvahu osobu stěžovatelky a závažnost spáchaných trestných činů.
11. Dle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a popsaných skutkových zjištění obviněná stěžovatelka úmyslně vyvolala čtyři běžné nehody v nedlouhém časovém odstupu. Vždy řídila jiný vůz (kromě prvého případu), vždy byla nedlouho předtím na ni vozidla převedena a pojištěna. Převody vozidel, jednání s pojišťovnami i opravu vozidel zařizoval její tehdejší přítel a pozdější manžel Dušan Vokrouhlík, který provozuje opravnu vozidel a jehož jméno se objevilo i v souvislosti s obdobnými projednávanými případy. Tři ze čtyř posuzovaných událostí měly mít obdobný průběh - stěžovatelka se vždy při noční jízdě (dvakrát v neděli, jednou v pátek) střetla se srnou přebíhající silnici, na místě se vždy našlo mrtvé zvíře. Při znaleckém zkoumání Ing. Karlem Doležalem, které je pro posouzení věci stěžejní, byly ovšem ve všech třech případech zjištěny okolnosti, které z technického hlediska vylučují průběh nehod tak, jak ho stěžovatelka popsala. Soudní znalec Ing. Karel Doležal se na podkladě písemné i fotografické dokumentace podrobně zabýval všemi nehodami, přičemž dospěl k závěru, že popsané nehodové děje jsou technicky nereálné. Tyto své závěry rozepsal ve svém posudku a stvrdil u hlavního líčení. S přihlédnutím k právě uvedenému má Ústavní soud za to, že závěry učiněné soudy všech stupňů nejsou projevem libovůle, když tyto byly řádně odůvodněny.
12. Ústavní soud konstatuje, že neobstojí ani námitka stěžovatelky o nelogickém a rozporném závěru trestních soudů o její vině, pokud soudy zároveň obžaloby zprostily spoluobviněné J. B. a Z. P. ze skutku č. 4. (26. 6. 2009). K tomu soud I. stupně uvedl, že původně spoluobviněný Z. P. nečinil žádné aktivní kroky za účelem získání pojistného plnění a místo nehody opustil před příjezdem Policie ČR. Spoluobviněná J. B. v době dopravní nehody přepravovala 3 leté dítě, proto lze těžko uvěřit tomu, že by ohrozila bezpečnost svého dítěte pro nevýznamnou finanční částku 15 tis. Kč. Protože pak soudy na základě výše naznačených důkazů dospěly k závěru, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že nehodový děj se odehrál jinak, než jak pojišťovně oznámila, dospěly v otázce její viny k jinému závěru než u spoluobviněných. Ústavní soud nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
13. Jde-li konečně o námitku porušení procesního pravidla in dubio pro reo, Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že zde byly vážné pochybnosti o vině stěžovatelky a soudy tedy měly stěžovatelku obžaloby zprostit (třikrát rozhodoval soud I. stupně a odvolací soud). Jak vyplývá z vyžádaného spisového materiálu, proti prvému rozhodnutí soudu I. stupně bylo odvolání státního zástupce podáno pouze v neprospěch stěžovatelky. Odvolací soud soudu I. stupně uložil, aby v řízení provedl další důkazy, které bude považovat za potřebné a objektivně zhodnotil všechny provedené důkazy. V pořadí druhé rozhodnutí soudu I. stupně pak bylo odvolacím soudem zrušeno proto, že nepostupoval tak, jak mu ukládá § 2 trestního řádu, nehodnotil důkazy objektivně a nerespektoval předchozí rozhodnutí odvolacího soudu. Zároveň k návrhu státního zástupce odvolací soud využil ustanovení § 262 trestního řádu a nařídil, aby věc byla projednána jiným samosoudcem. S přihlédnutím k uvedenému tak Ústavní soud učinil závěr, že důvodem pro vydání prvních dvou zrušujících rozhodnutí odvolacího soudu nebyla existence vážných pochybností o vině stěžovatelky, ale nedostatky v dokazování, resp. nedostatečně provedené zhodnocení jeho výsledků. Tyto nedostatky však byly v rámci v pořadí již třetího rozhodnutí soudu I. stupně spolehlivě odstraněny, když správnost těchto závěrů potvrdil odvolací a následně i dovolací soud. Ústavní soud uvádí, že ani námitka stěžovatelky o průtazích v řízení není opodstatněná, stěžovatelka nevyužila možnost postupovat zákonem předvídatelným způsobem.
14. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci soudy dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním (zejména pak k závěru o tom, že stěžovatelka si musela být vědoma toho, že nehodový děj se odehrál jinak, než jak byl pojišťovně oznámen) a tento svůj postup také logicky zdůvodnily dle ustanovení § 125 a §134 trestního řádu.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu