Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. V., zastoupené Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, č. j. 68 To 337/2019-516, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2019, č. j. 2 T 250/2015-491, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka brojí především proti tomu, že nebyla informována o konání veřejného zasedání dne 3. 10. 2019 před soudem prvního stupně, čímž jí bylo upřeno právo klást otázky vyslýchaným znalcům. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na specifické postavení poškozených osob v trestním řízení, přičemž v předmětném případě příslušný státní zástupce vycházel při podávání návrhu na obnovu řízení z revizního znaleckého posudku, jež nechala zpracovat stěžovatelka. Je tedy tak zřejmé, že to byla právě stěžovatelka, kdo měl na řízení zájem a komu byla účast na něm upřena.
Podle Ústavního soudu je v předmětném případě rozhodné posouzení práva stěžovatelky na podání stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu. Této otázce se v rámci svého odůvodnění věnoval již krajský soud, který vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka, jakožto poškozená, nebyla aktivně legitimována k podání tohoto opravného prostředku. Závěry stížnostního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a stran odůvodnění lze tak na jeho závěry odkázat.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodla k ochraně svých práv využít procesní prostředek, který jí ze zákona nenáležel, nelze její obranu považovat za efektivní. To se odrazilo zejména v tom, že lhůta pro podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k usnesení krajského soudu, nikoliv však ve vztahu k usnesení soudu prvního stupně.
Shora uvedené však nebrání Ústavnímu soudu, aby dal stěžovatelce zapravdu v tom smyslu, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, když jí nebyl vytvořen procesní prostor pro to, aby se mohla účastnit veřejného zasedání ze dne 3. 10. 2019. Tuto skutečnost je třeba Okresnímu soudu v Olomouci vytknout (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1716/16 odst. 54).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Olomouci dne 3. 10. 2019, č. j. 2 T 250/2015-491, v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. 11. 2019, č. j. 68 To 337/2019-516, v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. února 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu