Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., podnikatele se sídlem v Neveklově, Rákosníkova č. 244, zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, č. j. 32 Odo 10/2006-178, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, č. j. 25 Co 179/2005-142, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se včasnou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení obou výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve sporu o určení vlastnictví, v němž měl postavení žalovaného, a tvrdil že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti postrádající ústavně právní argumentaci uvedl, že k porušení jeho práv mělo dojít tím, že soudy rozhodovaly podle svého subjektivního názoru , přitom soudci nemají dostatečné znalosti o provozování a dovozu nákladních vozidel, neboť z vytržených drátů pod spínací skříňkou nelze dovozovat, že vozidlo bylo získáno krádeží - takto se nákladní vozy běžně provozují na stavbách či lomech. Na základě faktu, že dovozní doklady měly být "dořešeny" po dovozu, soud nesprávně uzavřel, že doklady měly být zfalšovány, avšak kdyby stěžovatel o falšování věděl, jistě by vozidlo nekoupil.
Dokazování mělo být doplněno. Navíc podle ustálené judikatury měla žalobkyně žádat vydání vozidla, nikoli žalovat na určení vlastnictví, avšak odvolací a dovolací soud díky libovůli rozhodly v rozporu s judikaturou. Nesprávně byl aplikován i § 446 obchodního zákoníku, který umožněním nabytí od nevlastníka chrání jistotu v podnikatelských vztazích, avšak soudy jeho znění svým hodnocením úplně popřely a učinily toto ustanovení zbytečným a neužitečným. Rozhodným okamžikem pro posouzení dobré víry je okamžik nabytí vlastnického práva, avšak nesrovnalosti vyšly najevo až později, a navíc nedostatek dobré víry měl prokazovat žalobce a stěžovatel mohl v rámci důkazního řízení tuto skutečnost objasnit.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, č. j. 32 Odo 10/2006-178 (www.nsoud.cz/rozhod.php), Ústavní soud ČR zjistil následující skutečnosti. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 26. 11. 2004, č. j. 9 C 312/2003-113, zamítl žalobu, jíž se obchodní společnost domáhala určení, že je vlastnicí vozidla Tatra 815.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2004, č. j. 25 Co 179/2005-142, rozsudek okresního soudu zrušil a určil, že předmětné vozidlo je vlastníkem žalobkyně, přičemž se mj. opřel i o čl. 11 Listiny a rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 437/02 a
IV. ÚS 112/01
.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 32 Odo 10/2006-178, dovolání zamítl. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž chybí ústavněprávní argumentace. Z údajně vadné interpretace hmotného práva navíc nelze dovozovat porušení pravidel spravedlivého procesu, přičemž ust. § 80 občanského soudního řádu bylo z hlediska ústavního pořádku a zejména z hlediska základních práv interpretováno ústavně konformně, což plyne z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR (str. 4 dole a str. 5), který též odkázal na svou konkrétní judikaturu. Stejně tak v otázce vztahu ust. § 446 obchodního zákoníku Nejvyšší soud ČR odkázal na konkrétní nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 437/02
(in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 31, str. 3; chybně citováno jako "sp. zn. 433/02") Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 11. října 2007
Ivana Janů předsedkyně senátu