Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Kulíška, zastoupeného JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Napajedla, Masarykovo nám. 220, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013 č. j. 7 Afs 61/2013-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného (správního) soudu.
2. Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013 č. j. 7 Afs 61/2013-15 bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2013 č. j. 30 Af 118/2011-31. Jelikož stěžovatel s podanou kasační stížností neuhradil soudní poplatek, vyzval jej Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 6. 2013 č. j. 7 Afs 61/2013-5, aby tak učinil ve lhůtě do 7 dnů od doručení daného usnesení. Toto usnesení kasačního soudu bylo doručeno zástupci stěžovatele dne 2. 7. 2013. Protože soudní poplatek v částce 5 000 Kč ve stanovené lhůtě (do 9. 7. 2013) uhrazen nebyl, Nejvyšší správní soud řízení zastavil (přihlédl i k tomu, že stěžovatel soudní poplatek nezaplatil ani do vydání usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti, tj. do dne 11. 7. 2013).
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své judikatuře však mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod.
5. Obecný soud své rozhodnutí o zastavení řízení srozumitelně a logicky odůvodnil. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zastavení řízení, vydaného z důvodu nezaplacení soudního poplatku za podání kasační stížnosti, je relevantní okamžik, kdy je soudní poplatek v dispozici soudu na jeho bankovním účtu, nebo okamžik provedení příkazu k úhradě soudního poplatku peněžnímu ústavu. V daném případě dal stěžovatel příkaz k úhradě předmětného poplatku bance dne 9. 7. 2013, tj. v poslední den soudem stanovené lhůty k jeho zaplacení. Poplatek byl však na účet soudu připsán až 12. 7. 2013 - stalo se tak přitom následujícího data po dni, v němž Nejvyšší správní soud vydal usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti (dne 11. 7. 2013 současně napadené usnesení nabylo právní moci - doručením do datové schránky).
7. Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 6. 2009
sp. zn. IV. ÚS 1156/09
konstatoval, že pro naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty (tedy ve věcech správního soudnictví v den nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení) byl poplatek v dispozici příslušného soudu (ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, na bankovním účtu). Zde nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu, resp. v tomto případě podat příkaz k úhradě soudního poplatku na účet soudu příslušnému peněžnímu ústavu (srov. např. také usnesení
sp. zn. III. ÚS 689/06
,
III. ÚS 1730/08
,
I. ÚS 3062/13
). Z uvedeného plyne, že Ústavní soud aprobuje praxi obecných soudů, podle které je v situaci, kdy již bylo vydáno (a nabylo právní moci) rozhodnutí soudu ve správním soudnictví o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, významné toliko, zda se do uplynutí dne právní moci tohoto usnesení dostal soudní poplatek do dispozice příslušného soudu. V posuzované věci se tak nestalo.
8. Lze proto konstatovat, že obecný soud rozhodl v daném případě ústavně konformně a předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s postupem soudu nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu