Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Benjaminem Zollmannem, advokátem v Praze 1, Na Poříčí 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 424/2004-83 ze dne 14. 1. 2005 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 22 C 249/2003-60 ze dne 10. 6. 2004, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel uvádí, že soudy obou stupňů nepřihlížely za řízení k tomu, že veškeré skutečnosti uvedl jednoznačně a že svá tvrzení dokládal písemnými důkazy. V tvrzeních žalovaného jsou naproti tomu patrné rozpory, které nedokázal vysvětlit. Obecné soudy podle jeho názoru porušily zákonný požadavek spolehlivého zjištění sporných skutečností mezi účastníky, stanovený v ustanovení § 6 o.s.ř. Soud přes stěžovatelem předložené a tvrzené skutečnosti nesprávně dovodil, že "mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva podle ustanovení § 409 odst. 1 obchodního zákoníku, přičemž k uzavření kupní smlouvy došlo okamžikem dodání a převzetí zboží žalovaným v jeho provozovně".
Stěžovatel je však přesvědčen, že k promlčení nároku vyplývajícího z pohledávky za zbožím dodaném dne 16. 11. 1998 nedošlo. Vytýká obecným soudům, že vůbec nepřihlédly k chování vedlejšího účastníka řízení již před podáním žaloby i v průběhu řízení. Nevzaly na vědomí, že veškeré pochybnosti, které v průběhu řízení vznikly, byly způsobeny jednáním kupujícího - žalovaného. Přes tyto skutečnosti obecné soudy převzaly i značně pochybnou argumentaci z obhajoby žalovaného a ztotožnily se s jeho tvrzeními a tvrzeními stěžovatele, podloženými důkazy, nepřikládaly váhu.
Stěžovatel vytýkal obecným soudům, že jejich postup neodpovídal zásadám občanského soudního řízení a že na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu bylo nesprávně rozhodnuto, čímž bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 35 Co 424/2004-83 ze dne 14. 1. 2005 částečně změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit částku 4.618,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku pak rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení. Soudu I. stupně vytkl, že pochybil v závěru, že splatnost kupní ceny nastává okamžikem převzetí zboží, protože neaplikoval ustanovení § 340 odst. 2 obchodního zákoníku. Dále uvedl, že soud I.
stupně zjistil, že stěžovatel vystavil žalovanému na zaplacení kupní ceny za zboží dodané dne 16. 11. 1998 fakturu č. 270498 na částku 12.620,- Kč se splatností dne 4. 1. 1999; žalovaný potvrdil, že tuto fakturu převzal. Splatnost kupní ceny - dovodil odvolací soud - nastala dne 4. 1. 1999. Opětovné vystavení téže faktury s novou dobou splatnosti, aniž by byla původní faktura stornována (např. kvůli chybné fakturaci) není právně významné. Protože žaloba byla podána až 31. 3. 2003, kdy již uplynula čtyřletá promlčecí doba, je námitka promlčení vznesená žalovaným důvodná, a proto nelze stěžovateli požadované plnění v této výši přiznat.
Rozsudek soudu I. stupně proto v této části potvrdil. Na zaplacení kupní ceny za zboží dodané dne 11. 3. 1999 vystavil stěžovatel fakturu č. 0881999 na částku 4.618,- Kč se splatností 1. 4. 1999, jejíž převzetí žalovaný popíral a žalobce neprokázal, že by ji žalovaný skutečně obdržel. Stěžovatel vyzval žalovaného upomínkou ze dne 31. 10. 2000 k uhrazení dlužných částek; zde žalovaný připustil, že upomínka byla doručena do jeho provozovny. Od této skutečnosti odvolací soud odvodil i výpočet úroků z prodlení.
Ze zjištěných skutečností dovodil, že v tomto případě k promlčení nároků nedošlo, a proto - jak je výše uvedeno - rozsudek soudu I. stupně v této části změnil.
Stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečně zjištěný skutkový stav, zejména však nesprávné závěry, které z těchto zjištění vyvodily. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve vztahu k námitkám stěžovatele a dospěl k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování i hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, pokud soudy v souladu s uvedenou zásadou hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech.
V předmětné věci se obecné soudy neodchýlily z hranic vymezených touto zásadou a v jejich postupu a v závěrech nelze spatřovat ani svévoli, ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry. Současně je třeba konstatovat, že se zde jednalo o využití jednoduchého, běžného práva, které obecné soudy aplikovaly ústavně konformním způsobem. Ústavní soud navíc připomíná, že neúspěch ve sporu (částečný neúspěch) neznamená, že základní právo stěžovatele na spravedlivý proces bylo porušeno.
Obecné soudy při projednávání věci stěžovatele postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a nelze ani dovozovat, že by nezachovávaly rovný přístup k obou účastníkům sporu anebo postupovaly v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud na základě uvedeného posouzení dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. října 2005
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná