Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. R.K., advokátem, proti postupu orgánu veřejné moci, Okresnímu úřadu v Náchodě, okresnímu pozemkovému úřadu, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Dne 18. 9. 1992 uzavřel stěžovatel jako osoba oprávněná s osobou povinnou - Zemědělským družstvem B. dohodu o vydání nemovitosti podle zákona o půdě v katastrálním území Č. a v katastrálním území R. Rozhodnutím Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu ze dne 8. 2. 1993 byla tato dohoda o vydání nemovitosti podle § 9 odst. 2 citovaného zákona schválena.
V tomto rozhodnutí bylo současně uváděno, které další nemovitosti nelze vydat s tím, že za všechny tyto nevydané pozemky přísluší oprávněné osobě náhrada ve smyslu § 11 odst. 2 a § 17 zákona, případně náhrada podle § 16 zákona.
Stěžovatel nebyl spokojen s tímto vyjádřením ohledně nemovitostí, které nebylo možno vydat a požadovat ještě rozhodnutí podle § 59 odst. 4 citovaného zákona. Stěžovatel však byl v citovaném rozhodnutí Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu, řádně poučen, že proti rozhodnutí se lze odvolat do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Ministerstvu zemědělství ČR prostřednictvím okresního pozemkového úřadu. Stěžovatel se však v zákonné lhůtě neodvolal.
Teprve v roce 1997, v jiné souvislosti, požádal stěžovatel o samostatné rozhodnutí podle § 9 odst. 4 citovaného zákona pozemkový úřad, který sice jeho námitku uznal, ale konstatoval, že pochybení nelze napravit, protože parcely, které nelze vydat a za které náleží náhrada, jsou uvedeny ve výroku rozhodnutí a od nabytí právní moci již uplynuly tři roky (viz § 68 zákona č. 71/1967 Sb.). To ostatně potvrdil i přípis ministra zemědělství ze dne 4. 2. 1999, na kterého se stěžovatel obrátil, a z něj i vyplývá, že nejde o nečinnost pozemkového úřadu.
Stěžovatel poté podal Ústavnímu soudu dne 6. 8. 1999 ústavní stížnost na nečinnost Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu s tím, že nebylo rozhodnuto o jeho restitučním nároku podle § 9 odst. 4 zákona o půdě. Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 387/99 tuto ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, protože tato lhůta uplynula již v roce 1993.
Stěžovatel ve své stížnosti, označené jako ústavní stížnost na nečinnost Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu, ve věci restitučního nároku stěžovatele podle zákona č. 229/1991 Sb. požaduje, aby Ústavní soud zakázal tomuto orgánu veřejné moci pokračovat v porušování práva na stanovené postupy podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soudce zpravodaj z podání stěžovatele zjistil, že předmět stížnosti byl již projednáván na různých úrovních a před různými institucemi, a proto před svým rozhodnutím provedl nutnou rekapitulaci.
Stěžovatel na to podal dne 13. 12. 1999 novou ústavní stížnost na nečinnost Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu, opět s tím, že je porušován čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože restituční řízení ohledně jeho nároku neskončilo schválením dohody o vydání nemovitostí podle § 9 odst. 2 zákona o půdě a namítá, stejně jako předtím, nečinnost výše uvedeného správního orgánu. Protože stěžovatel prakticky opakoval meritorně svou předchozí ústavní stížnost, byl jeho návrh pod sp. zn. II. ÚS 562/99 na vyjádření kritiky nečinnosti orgánu veřejné moci, především z důvodu podání po stanovené lhůtě, opět odmítnut s přihlédnutím k tomu, že podobný postup mohl být navrhován poté, co okresní pozemkový úřad ve svém přípise ze dne 23. 7. 1997 připustil pochybení ve svém postupu, které však již nebylo reparovatelné a podání stěžovatele bylo evidentně podáno po stanovené lhůtě.
Stěžovatel se znovu obrátil na Ústavní soud se svou meritorně shodnou stížností ze dne 19. 4. 2000. Soudce zpravodaj se seznámil s předchozími výše uvedenými usneseními Ústavního soudu a současným podáním stěžovatele a dospěl k závěru, že namítaná prodlení či nečinnost ze strany správního orgánu si způsobil stěžovatel sám, protože neuposlechl poučení o odvolání, které bylo uvedeno v rozhodnutí Okresního úřadu v Náchodě, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 2. 1993 a v důsledku toho nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Tak došlo k tomu, že jeho podání k Ústavnímu soudu jako ústavní stížnost v této věci je nepřípustné podle § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a musí být odmítnuto podle § 43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona spolu s upozorněním, že proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. května 2000 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu