Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Evy Novákové, zast. JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2013, č.j. 29 Cdo 414/2012-152, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6.10.2011, č.j. 7 Cmo 5/2011-116, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Lidového bytového družstva Vyšehrad I, sídlem ul. 5. května 58/856, Praha 4 a Jaroslava Nováka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Po citacích z obou napadených usnesení stěžovatelka formuluje argumenty na podporu svých tvrzení o porušení základních práv. Navazují na nespornou skutečnost, že v roce 1987 bylo druhému vedlejšímu účastníkovi poskytnuto přístřeší v domě právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka, které se mělo podle stěžovatelky transformovat na nájem nemovitosti (bytu) ve smyslu § 663 obč. zákoníku, byla tak splněna podmínka vymezená v § 29 zák. č. 72/1994 Sb., tudíž na základě písemné dohody mezi původním bytovým družstvem a vyčleněným bytovým družstvem (prvním vedlejším účastníkem) byl druhý vedlejší účastník v dobré víře, že je členem tohoto družstva.
Z těchto důvodů se stěžovatelka dovolává vydržení členského podílu v bytovém družstvu (běh vydržecí lhůty měl začít nejpozději uzavřením protokolu o finančním vyrovnání mezi bytovými družstvy a skončit uplynutím čtyř let). Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky obecných soudů zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří polemika s právními závěry obecných soudů ohledně neexistence společného členství v bytovém družstvu, příp. individuálního členství jejího bývalého manžela, přičemž se snaží (tvrzením o porušení základních práv) svým představám dát ústavně právní relevanci. Z obsahu ústavní stížnosti však plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právě těchto závěrů; tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
Ústavní soud po seznámení s poskytnutými podklady dodává, že důvody, pro které městský soud žalobu zamítl a vrchní soud zamítavý výrok potvrdil, jsou v odůvodnění rozsudků obou soudů v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí v plné míře odkazuje a uzavírá, že zmíněné stěžovatelčiny představy o následcích nastoupivších skutečností (např. přidělení přístřeší, jeho transformace, následky užívání bytu a placení "nájemného" aj.) nekorespondují skutečným právním následkům.
Z obdobných důvodů lze akceptovat i důvody pro odmítnutí tzv. nenárokového dovolání pro nepřípustnost.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. V řízení před obecnými soudy bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatelka se nestala společnou členkou prvního vedlejšího účastníka, nestal se jím samostatně ani druhý vedlejší účastník. Ústavní soud neshledal ani žádné pochybení obecných soudů při posuzování předpokladů vydržení členských práv a povinností. V této souvislosti dodává, že vydržení představuje mimořádný originární způsob nabytí subjektivního práva, který vyžaduje naplnění všech zákonných předpokladů.
Patří k nim též objektivizovaná dobrá víra, tj. dobrá víra se zřetelem ke všem okolnostem, kterou stěžovatelka neprokázala. Z těchto důvodů ani nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatelky garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. září 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu