Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Česká fotovoltaická asociace, z.s., sídlem Teslova 1202/3, Plzeň, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 34/2025-135 z 23. 7. 2025 a proti výroku I usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 49 Nc 304/2025-104 z 2. 4. 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Schlieger, s.r.o., sídlem U Nákladového nádraží 3265/10, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala nařízení předběžného opatření. Krajský soud v Plzni tomuto návrhu vyhověl a stěžovateli uložil, aby se šíření tvrzení o vedlejší účastnici zdržel (výrok I). Současně uložil jednak vedlejší účastnici povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok II), jednak povinnost, aby vedlejší účastnice podala žalobu ohledně nekalosoutěžního jednání stěžovatele vycházející z návrhu na vydání tohoto předběžného opatření, a to ve lhůtě 30 dnů (výrok III). Toto usnesení krajský soud ve smyslu § 169 odst. 2 občanského soudu neodůvodnil.
2. K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který napadeným usnesením - již s odůvodněním - rozhodnutí krajského soudu potvrdil.
3. Proti těmto rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listiny"), jakož i svobody projevu (čl. 17 Listiny). Svůj návrh spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práv došlo tím, že krajský soud postupoval podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu a své rozhodnutí neodůvodnil, třebaže se jednalo o předběžné opatření, kterým došlo k omezení svobody projevu. Absence odůvodnění je přitom v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 3169/19 z 31. 3. 2020, který rozvádí, proč je neodůvodnění předběžného opatření za situace, kdy dochází k omezení svobody projevu, svévolným. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem vrchního soudu. Ten podle jeho názoru neměl doplnit odůvodnění, ale měl celé rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušit a věc krajskému soudu vrátit k dalšímu řízení.
4. Stěžovatel předkládá i důvody, proč je podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu věcně nesprávné. Předběžné opatření podle něj nemělo být vůbec vydáno, když právní vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí podle jeho názoru nepodléhá právní úpravě nekalosoutěžního jednání. Mezi oběma totiž není dán soutěžní vztah, ale jedná se o vztah mezi spolkem a vyloučenou členkou. Nedostatkem shledává i to, že mu vrchní soud nezaslal k vyjádření repliku vedlejší účastnice k jeho odvolání.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
6. Ústavní soud připomíná svůj konstantně zastávaný názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně nelze vyloučit. Avšak zásah v této podobě zpravidla nedosahuje takovéto intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není žádným způsobem předvídán konečný výsledek sporu. Jde totiž jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (viz např. usnesení IV. ÚS 2753/20 z 3. 11. 2020, bod 10, a v něm odkazovanou judikaturu).
7. Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření přísluší především obecným soudům a vždy závisí na konkrétních okolnostech případu (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1847/16 z 1. 9. 2016 či sp. zn. III. ÚS 743/19 z 25. 6. 2019). Rozhodnutí o předběžném opatření tedy lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). K tomu srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 z 17. 12. 2019 či stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 3169/19 a v něm odkazovanou judikaturu.
8. První dvě podmínky jsou v nynější věci podle názoru Ústavního soudu splněny. Předběžné opatření bylo vydáno příslušným orgánem (soudem) na podkladě právní úpravy občanského soudního řádu (viz § 74 a násl. citovaného zákona). V následující části Ústavní soud vysvětlí, proč je stěžovatelova ústavní stížnost zjevně neopodstatněná i v otázce svévolného postupu obecných soudů.
9. K námitce, kterou stěžovatel vytýká krajskému soudu absenci odůvodnění, Ústavní soud podotýká, že řízení o předběžném opatření a rozhodnutí v něm vydaná přezkoumává jako jeden celek. Z napadeného usnesení vrchního soudu jsou přitom dostatečně patrny důvody, které obecný soud (vrchní soud) k nařízení předběžného opatření vedly (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2753/20 z 3. 11. 2020). Stěžovateli lze přitakat, že krajský soud v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 3169/19 zcela rezignoval na jakékoliv odůvodnění, pokud na jedné straně při rozhodování o předběžném opatření stojí svoboda projevu.
Nicméně tento nedostatek svým rozhodnutím zhojil vrchní soud, který již odůvodnění doplnil. Takový postup přitom Ústavní soud neshledává problematickým, zejména vezme-li v úvahu uvedenou skutečnost, že se na řízení o předběžném opatření hledí jako na celek, a současně pokud zohledníme některé základní zásady určující pro předběžná opatření, kterými jsou zásada efektivní ochrany práva a rychlost řízení (srov. HRNČIŘÍK, V., Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 27-29). Přitom právě rychlost je jedním z klíčových prvků předběžného opatření.
Sama právní úprava předpokládá, že o návrhu na předběžné opatření předseda senátu rozhodne bezodkladně; nebo není-li tu nebezpečí z prodlení až do uplynutí 7 dnů od jeho podání (§ 75c odst. 2 občanského soudního řádu).
10. Ústavní soud je nucen odmítnout i stěžovatelovu argumentaci, že k porušení jeho základních práv došlo tím, že mu odvolací soud nezaslal k vyjádření repliku vedlejší účastnice k podanému odvolání. Ústavní soud opakovaně vyjádřil názor, že je povinností obecných soudů zvažovat, zda odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření zašlou jiným účastníkům. Takové odvolání není třeba doručovat, zejména pokud to není účelné (například s ohledem na dosavadní vývoj řízení) či vhodné nebo pokud by mohl být nevhodným doručením odvolání zmařen účel předběžného opatření (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 326/17 z 18. 5. 2017 či sp. zn. III. ÚS 111/23 z 4. 4. 2023, bod 24). Proto pokud soudy odůvodní, z jakého důvodu k zaslání odvolání nedošlo, není takový postup porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny).
11. Stěžovatel v této věci nicméně shledává porušení svých práv v tom, že mu nebyla zaslána replika vedlejší účastnice k jeho odvolání, nikoli tím, co Ústavní soud v minulosti řešil. I nyní, pokud stěžovatel nemohl reagovat na repliku vedlejší účastnice, podle něj proto neměl možnost se vyjádřit a byl porušen princip rovnosti účastníků. Tomuto závěru ovšem Ústavní soud nemůže přisvědčit. Opětovně v tomto směru poukazuje na specifika řízení o předběžném opatření a nezbytnost tyto situace dočasně upravit bez zbytečného prodlení (k povinnosti soudů rozhodovat bezodkladně i v řízení o odvolání proti nařízení předběžného opatření viz nález sp. zn. IV. ÚS 736/17 z 10. 5. 2017, bod 8). Postup, kdy by soud opětovně účastníkům zasílal jejich vzájemná vyjádření, je přitom v rozporu s vyjádřenými specifiky tohoto řízení. Pokud tedy odvolací soud nezaslal stěžovateli repliku k vyjádření, neporušil tím jeho základní práva a svobody.
12. Ústavní soud současně shledává odůvodnění usnesení vrchního soudu za splňující předpoklady vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Jasně a srozumitelně vysvětlil, že vedlejší účastník osvědčil, proč je potřeba zatímně upravit vztahy mezi ním a stěžovatelem (body 12 až 21 usnesení vrchního soudu). Ústavní soud navíc vyzdvihuje, že vrchní soud svým odůvodněním zcela vyhověl požadavkům nálezu sp. zn. I. ÚS 3169/19 , je-li předběžným opatřením dočasně upravován vztah, v němž dochází ke střetu práva na ochranu před nekalou soutěží a práva na svobodu projevu (zejm. body 16 a 17 usnesení vrchního soudu).
13. Opodstatněnost ústavní stížnosti přitom nezakládá ani stěžovatelova argumentace směřující proti důvodům pro vydání předběžného opatření. Ústavní soud konstatuje, že v této části ústavní stížnosti jde stěžovatel nad rámec omezeného přezkumu předběžných opatření ze strany zdejšího soudu (k tomu viz bod 7 výše). V této části proto postačuje, že je rozhodnutí o předběžném opatření řádně odůvodněno a nelze jej považovat za svévolné.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
15. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bezodkladně, tudíž již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti.´
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu