Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Terezy Virtové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti výrokům I až III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 3662/2017-127 ze dne 19. 6. 2019 a výrokům I a II příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-189 ze dne 27. 5. 2019 vydanému soudním exekutorem JUDr.
Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, sídlem Karlovo nám. 17, 120 00 Praha 2, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, jako účastníků řízení a Správy železnic, státní organizace (dříve Správy železniční dopravní cesty, státní organizace) sídlem Dlážděná 1003/7, 110 01 Praha 1, zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou, sídlem Revoluční 724/7, 110 00 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že proti stěžovatelce (dále také "povinná") byla vedena exekuce vyklizením nemovitostí (dále také "předmětné nemovitosti" nebo jen "Klinika") podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 70/2016-360 ze dne 11. 1. 2017 ve spojení s vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 227/2017-392 ze dne 5. 9. 2017, přičemž exekuční titul zněl doslovně takto: "Žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. X1 zastavěná plocha a nádvoří, společný dvůr, způsob ochrany - památkově chráněné území a dále pozemek parc. č. X2 zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. X3 - občanská vybavenost, způsob ochrany - památkově chráněné území, vše v k. ú. Žižkov, obec P., a vyklizené je předat žalobci, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku." Opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 3662/2017-30 ze dne 12. 12. 2017 byl vedením exekuce pověřen JUDr. Ivo Luhan, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 1 (dále jen "pověřený soudní exekutor" nebo "soudní exekutor" či "exekutor").
2. Vzhledem k tomu, že geneze celého předcházejícího nalézacího i následného exekučního řízení a všechny ostatní skutečnosti nyní projednávaného případu jsou všem účastníkům řízení dobře známy (neboť byly mimo jiné předmětem řízení o jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky vedených pod sp. zn. IV ÚS 3419/18 a sp. zn. I. ÚS 1565/19 ), není podrobnější rekapitulace průběhu řízení pro vypořádání ústavní stížnosti účelná, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.
3. Pověřený soudní exekutor po dokončení exekuce vydal mimo jiné příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-171 ze dne 27. 3. 2019, kterým rozhodl o nákladech exekuce tak, že určil výši nákladů oprávněného (tj. vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem) částkou 996 872 Kč a stěžovatelce uložil povinnost k jejich zaplacení (výrok I). Zároveň výrokem II rozhodl, že výše zaplacené zálohy činí 900 000 Kč a byla plně spotřebována na úhradu nákladů oprávněného - exekuce. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka včasné námitky, přičemž nadepsaný Obvodní soud pro Prahu 3 (dále také "obvodní soud" nebo "exekuční soud") tento příkaz k úhradě nákladů exekuce svým usnesením č. j. 36 EXE 3662/2017-101 ze dne 17. 4. 2019 zrušil po jeho nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost.
4. Následně pak pověřený soudní exekutor vydal ústavní stížností napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-189 ze dne 27. 5. 2019 (dále také "napadený příkaz"), kterým rozhodl o nákladech exekuce a nákladech oprávněného následovně. Soudní exekutor určil výši nákladů exekuce částkou 96 872 Kč včetně DPH ve výši 16 812 Kč a stěžovatelce uložil povinnost k jejich zaplacení (výrok I). Pod výrokem II pak soudní exekutor určil výši nákladů oprávněného částkou 900 000 Kč včetně DPH ve výši 105 552 Kč a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení. Dále určil soudní exekutor výši nákladů oprávněného - nákladů právního zastoupení částkou ve výši 3 150 Kč a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení (výrok III).
5. Proti shora označenému příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka včasné námitky, v nichž namítala především to, že po právní stránce nemůže být náklad na zabezpečení nemovitosti ex post executionem považován za náklad exekuce, protože se jedná o správu vlastního majetku oprávněné. Dále namítala, že náklady na bezpečnostní agenturu nebyly důvodné a v neposlední řadě poukázala na to, že náklady na zabezpečení objektu, aby se po dobrovolném odchodu do něj nevracely třetí osoby, byly buďto nezákonné, nebo nadbytečné, popřípadě nepodřaditelné pod pojem exekuce. Závěrem ve svých námitkách odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 630/03 , který dle stěžovatelky řešil skutkově velmi podobný případ a jeho obecné myšlenky lze na souzený případ aplikovat rovněž. Exekuční soud shledal námitky stěžovatelky částečně důvodnými a rubrikovaným usnesením č. j. 36 EXE 3662/2017-127 ze dne 19. 6. 2019 (dále také "napadené usnesení") změnil napadený příkaz tak, že výrok I napadeného příkazu zrušil (výrok I). Pod výrokem II exekuční soud sám určil výši nákladů exekuce částkou 609 840 Kč včetně DPH, které jsou náklady oprávněné a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení (výrok III). Pod výrokem IV pak exekuční soud potvrdil výrok III napadeného příkazu.
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti brojí proti shora označeným rozhodnutím, respektive proti výrokům I. až III. usnesení exekučního soudu a výrokům I. a II. napadeného příkazu soudního exekutora (dále také "napadená rozhodnutí"), přičemž namítá to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno nejen její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ale že usnesení exekučního soudu je nepřezkoumatelné. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatelky porušeno v několika ohledech či prvcích, které stěžovatelka v ústavní stížnosti rozděluje do čtyř bodů: IV. 1. a) zákonnost, IV. 1. b) předvídatelnost, IV. 1. c) přičitatelnost a konečně IV. 1. d) přiměřenost. Vzhledem k tomu, že tyto argumenty byly ve stručnější podobě již uvedeny v námitkách stěžovatelky proti napadenému příkazu, a jsou tak účastníkům řízení dobře známy, postačí jejich velmi stručná rekapitulace.
7. Pokud se týká zákonnosti [bod IV. 1. a), resp. body 24 až 48 ústavní stížnosti], pak stěžovatelka uvádí, že výkon exekuce je výkonem veřejné moci a proto podléhá garancím v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. V této souvislosti pak stěžovatelka předkládá obsáhlou úvahu o tom, jaká může být nebo nemůže být role bezpečnostní agentury v průběhu exekučního řízení při vyklizování objektu, který je výkonem veřejné moci. Uvádí, že v teoretické rovině se lze setkat se dvěma typy "bezpečnostních" či "silových" konfliktů, u kterých lze předjímat použití síly. Buďto někdo fyzicky ohrožuje exekutora či jeho pracovníky, popřípadě někdo fyzicky brání exekuci nebo se jí odmítá podřídit. Pokud je exekutor či jeho pracovníci ve fyzickém ohrožení, je zajištění bezpečnosti skrze bezpečnostní agenturu zcela namístě, protože se nejedná o výkon veřejné moci, ale o ochranu úřední osoby. Exekutor se sice může obrátit i na Policii České republiky, která mu má poskytnout ochranu, ale pokud tak učiní z důvodů ochrany bezpečnosti, kterou si může zajistit jinak, učiní tak policie za úplatu. Zákon totiž předpokládá, že nástroj ochrany ze strany policie má subsidiární povahu. Pouze ovšem ve vztahu k ochraně exekutora. Z ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, je zjevné, že pokud se jedná o běžné konvenční ohrožení, předpokládá se, že exekutor si zjedná ochranu sám, popřípadě, pokud požádá polici, nese za to náklady. Pokud by se jednalo o ohrožení, které si nemůže zajistit jinak (například střelba zabarikádované osoby, která čelí vyklízení, což je případ, který se stal), poskytne policie ochranu bezúplatně, protože není v silách a součástí zákonného oprávnění exekutora nebo bezpečnostní agentury zasahovat střelnými zbraněmi.
8. V případě, že se tedy jedná o důvodnou ochranu před konvenčním ohrožením, je tedy na exekutorovi, zda si zjedná bezpečnostní agenturu nebo požádá policii. V obou případech pak nese náklady on sám, které může teoreticky přenést na osobu, která je původcem ohrožení. V případě nekonvenčního ohrožení pak nese náklady stát. Zcela jiná situace ovšem je, pokud exekutor požádá policii o součinnost. Součinnost není ochrana exekutora před vnějším ohrožením, ale podíl Policie České republiky na samotné činnosti exekutora. V tomto případě platí právní režim shora citovaného § 21 odst. 2 věty prvé zákona o policii v kombinaci s větou druhou téhož ustanovení aplikovanou a contrario. Vzájemný vztah mezi rolí policie či ochranné služby jako prvku ochranného a rolí policie jako prvku součinnostního je tedy diametrálně odlišný a odpovídá odlišným účelům obou odlišných rolí policie. Bezpečnostní agentura tedy může legitimně sloužit jako nástroj ochrany před konvenčním ohrožením, který nevyžaduje žádné zákonné zmocnění. Naopak bezpečnostní agentura nemůže být ve své bezpečnostní roli součinná při samotné exekuci jako takové, protože tato aktivita svědčí výhradně policii jako nositeli státního monopolu na násilí. Bezpečnostní agentura nesmí za žádných okolností suplovat policii, pokud se jedná o výkon veřejné moci a státní donucení. Stěžovatelka uvádí, že z logiky věci pak plyne, že není možné do nákladů promítat náklady na bezpečnostní službu, pokud reálně a důvodně neprováděla ochranu exekutora před vnějším nebezpečím. Nic takového ovšem z napadených rozhodnutí neplyne.
9. Podle stěžovatelky sice exekuční soud v bodu 34 napadeného usnesení konstatoval, že pokud exekutor použil k exekuci a její logistice svých pracovníků, jedná se o náklad neuznatelný, protože je krytý jeho odměnou. Pokud za týmž účelem zjednal (subkontrahoval) bezpečnostní agenturu, tak o nákladu na takové zjednání platí totéž. Pokud se bezpečnostní agentura podílela logisticky na exekuci jako takové, tak šlo buďto o neoprávněný výkon veřejné moci, popřípadě zabezpečení objektu, které jde k tíži vlastníka. Stěžovatelka uvádí, že zjednání bezpečnostní agentury bylo ve výhradním vlastnickém zájmu oprávněného, jenž patrně usiloval i o určitý spektakulární rozměr exekuce (přítomnost psovoda se psem apod.), a který se pouze ve spolupráci s exekutorem pokoušel o přenos těchto nákladů na stěžovatelku. Z přípisů, které jsou v exekučním spise, je pak zjevné, že doložení důvodnosti nákladů se vytvářelo ex post a exekutor písemně žádal agenturu o poskytnutí podkladů, což je z hlediska jejich přiznatelnosti nepřípustné. Stěžovatelka tedy uzavírá, že přenos bezdůvodných nákladů na stěžovatelku tak postrádá zákonný podklad. Exekutor a exekuční soud tak porušili její právo na spravedlivý proces a současně nedodrželi princip, že výkon veřejné moci je možný pouze na základě zákona a v jeho mezích.
10. Pokud jde o předvídatelnost [bod IV. 1. b), resp. body 49 až 54 ústavní stížnosti], pak stěžovatelka uvádí, že právo musí být předvídatelné i pro toho, proti komu je vedena exekuce. V souzené věci však exekutor předběžně zajišťoval a současně vyčísloval hodnoty, pokud se týkaly nákladů oprávněného, v tisícových částkách. Následně po skončení exekuce počal zajišťovat hodnoty v částkách statisícových, čímž byla stěžovatelka konfrontována s důsledky exekuce až po jejím provedení. Stěžovatelka uvádí, že exekuční praxe vyklizování nemovitostí podává poměrně jasné typizované příklady nákladové náročnosti takových řízení, které generují obvykle stejné - a to v naprosté většině - paušální náklady. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 630/03 , z něhož cituje a uvádí, že odůvodněnost a účelnost vynaloženého výdaje musí být patrná již z exekučního příkazu, který předchází exekuci jako takové. Postup exekutora i exekučního soudu tak byl v souzené věci nepředvídatelný a nečekaný.
11. Dále stěžovatelka uvádí [bod IV. 1. c), resp. body 55 až 60 ústavní stížnosti], že i pokud by postup byl zákonný a předvídatelný, postrádá přisouzená částka důvodnost v podobě přičitatelnosti ekonomických důsledků průběhu exekuce stěžovatelce. Odkazem na exekuční spis stěžovatelka uvádí, že ona sama exekuci nijak nebránila a za lidi, kteří jsou v nemovitosti, nijak neodpovídá, neorganizuje je ani je neřídí. Exekutor však konstruuje princip presumpce budoucího protiprávního jednání neznámých osob na základě nedoloženého výroku, který odpovědnostně zatěžuje stěžovatelku jakožto povinnou. Toto neuvážené a nedůvodné zjednání bezpečností agentury, které samozřejmě něco stálo, bylo pak důvodem pro pozdější zpětné hledání důvodů jejího nasazení. Napadené náklady jsou tak stěžovatelce bez ohledu na jiné právní aspekty nepřičitatelné a v rozporu s právem na spravedlivý proces.
12. V bodě IV. 1. d), resp. v bodech 61 až 64 ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že i kdyby v souzené věci existoval zákonný podklad pro přiznání nákladů k tíži stěžovatelky, i kdyby byl postup zcela předvídatelný a i kdyby byly náklady na bezpečnostní agenturu přičitatelné stěžovatelce, bylo by nutné posoudit, zda je rozsah nákladů přiměřený a zda odpovídal potřebě odpovídající dané situaci. Stěžovatelka rozporuje to, zda muselo objekt hlídat 19 osob po dobu celkem 3823 "člověkhodin", případně zda bylo zapotřebí psovoda atd. Závěrem (body 65 až 67 ústavní stížnosti) stěžovatelka namítá, že exekuční soud na její námitky nereagoval v rozsahu jejich podrobnosti, navíc kritizuje i nesprávné označení odkazovaného nálezu Ústavního soudu; tím exekuční soud zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
13. Ústavní soud si vyžádal příslušný spisový materiál a postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval účastníky řízení, aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřili.
14. Dané možnosti využil Obvodní soud pro Prahu 3, který ve svém stručném vyjádření ze dne 18. 6. 2021 uvedl, že pověřený soudní exekutor vydal ústavní stížností napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-189 ze dne 27. 5. 2019, kterým rozhodl o nákladech exekuce a nákladech oprávněného následovně. Soudní exekutor určil výši nákladů exekuce částkou 96 872 Kč včetně DPH ve výši 16 812 Kč a stěžovatelce uložil povinnost k jejich zaplacení (výrok I). Pod výrokem II pak soudní exekutor určil výši nákladů oprávněného částkou 900 000 Kč včetně DPH ve výši 105 552 Kč a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení.
Dále určil soudní exekutor výši nákladů oprávněného - nákladů právního zastoupení částkou ve vši 3 150 Kč a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení (výrok III). Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podala povinná včasné námitky, které shledal exekuční soud částečně důvodnými a exekuční soud usnesením č. j. 36 EXE 3662/2017-127 ze dne 19. 6. 2019 změnil napadený příkaz tak, že výrok I napadeného příkazu zrušil (výrok I). Pod výrokem II exekuční soud sám určil výši nákladů exekuce částkou 609 840 Kč včetně DPH, které jsou náklady oprávněné a uložil stěžovatelce povinnost k jejich zaplacení (výrok III).
Pod výrokem IV pak exekuční soud potvrdil výrok III napadeného příkazu. Obvodní soud pro Prahu 3 dále uvedl, že pověřený soudní exekutor k zajištění bezpečnosti při provádění exekuce vyklizením nemovitostí využil služby bezpečnostní agentury. Exekuční soud se při posuzování odůvodněnosti vynaložených nákladů a tvorbě právního názoru přidržel ustanovení § 21 zákona 273/2018 Sb., o Policii České republiky, a k tomu příslušné komentářové literatury. Z obsahu ustanovení plyne, že soudní exekutor si může bezpečnost zajistit jiným způsobem než součinností Policie ČR.
Využití ochrany prostřednictvím Policie ČR je až nejzazší možnost, v takovém případě je také povinen nahradit náklady policii tím vzniklé (viz body 24 až 27 odůvodnění napadeného usnesení). Exekuční soud dále uvedl, že s ohledem na specifika daného případu - jako je mediální zájem, aktivity aktivistů, bránění nemovitosti, nebo současně i aktivity odpůrců hnutí stojícím za Klinikou - shledal jako odůvodněnou snahu zajištění bezpečnosti při provádění exekuce. Přesto exekuční soud soudnímu exekutorovi vyčíslené náklady snížil, neboť některé účtované náklady neshledal jako důvodné a nebylo proto možné jimi neúměrně zatěžovat povinnou (např. zajištění objektu po skončení exekuce, zajištění mobilního WC, psovod a další); nicméně využití služeb bezpečnostní agentury při provádění exekuce vyklizením jako takové je v praxi připouštěno.
K nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 630/03
exekuční soud uvedl, že zastává názor, že byť se věc týkala rovněž nákladů exekuce při vyklízení nemovitých věcí, nedotýká se shodného problému jako napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce. Závěrem exekuční soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, zejména body 22 až 34.
15. Soudní exekutor ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 6. 2021 uvedl, že stěžovatelka proběhnuvší úkon bagatelizuje, když sděluje, že účast třetích osob (zdržujících se na místě na základě jejího bývalého práva) měla toliko charakter recesistické a posměšné akce, kdy jediné reálné ohrožení zdraví soudního exekutora hrozilo z nepřízně počasí. Stěžovatelka opakovaně uvádí, že nebyla tou, které by bylo možno vzniknuvší náklady přičítat, neboť realizaci vyklizení sama aktivně nebránila. Z předkládaného exekučního spisu (č. l. 105) se však podává odlišný přístup stěžovatelky, která již na začátku úkonu předala soudnímu exekutorovi fotografii budovy Kliniky s tím, že je to jediná Klinika, která bude exekutorovi předána. O dobrovolnosti plnění stěžovatelky či jejím aktivním přístupu ke splnění vymáhané povinnosti nelze v průběhu celé exekuce hovořit. Soudní exekutor dále uvedl, že stěžovatelka se na několika místech své ústavní stížnosti dopouští úvah o míře kooperace soudního exekutora s oprávněnou, ze kterých dovozuje nerovný přístup soudního exekutora k účastníkům exekučního řízení. Jakkoliv je soudní exekutor dalek k tomu, aby se k obdobné (nepodložené) argumentaci stěžovatelky vyjadřoval, je nezbytné upozornit, že stěžovatelka nikdy v průběhu řízení nepodjatost soudního exekutora nerozporovala kvalifikovanými námitkami. Ve svém vyjádření soudní exekutor dále uvedl, že ochrana soudního exekutora je primárně zajišťována právě soudním exekutorem nebo jinou osobou (v daném případě oprávněnou zjednanou agenturou), kdy není vyloučeno využití služeb takové bezpečnostní agentury, jak ostatně konstatoval exekuční soud. Stěžovatelka se snaží rizikovost úkonu bagatelizovat, přitom ohledně skutečného stavu věci soudní exekutor odkázal na přílohu vyjádření oprávněné ze dne 25. 3. 2019 (č. l. 167 exekučního spisu). Závěrem soudní exekutor konstatoval, že exekuční soud vyčerpávajícím způsobem přezkoumal vzniknuvší výdaje oprávněné a příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil. Soudnímu exekutorovi je známo, že náklady oprávněné byly podstatně vyšší než ty, které jí byly pravomocně přiznány. Soudní exekutor přitom realizoval právo oprávněné zcela bez nároku na úhradu vlastních výdajů, neboť ty byly původně stanoveny pod výrokem I napadeného příkazu, který byl následně napadeným usnesením exekučního soudu zrušen, a to bez toho aniž by soudnímu exekutorovi byly přiznány, byť paušálně určené hotové výdaje ve výši 3 500 Kč. Pro překážku věci pravomocně rozhodnuté tak již soudní exekutor o svých hotových výdajích opětovně rozhodnou nemohl.
16. Správa železnic, státní organizace (dříve Správa železniční dopravní cesty, státní organizace) jakožto vedlejší účastník řízení prostřednictvím své právní zástupkyně ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 7. 9. 2021 (a doplnění svého vyjádření ze dne 12. 7. 2021 o videozáznam) uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že náklady exekuce jsou nedůvodné. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, a to nálezy sp. zn.
29. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.
30. Dále Ústavní soud konstatuje, že k rozhodování soudů o nákladech (exekučního) řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06
(N 64/49 SbNU 9) ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2984/09
(N 232/59 SbNU 365) ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111) ze dne 15. 10. 2012 či sp. zn. II. ÚS 1066/12
(N 100/69 SbNU 667) ze dne 6. 6. 2013]. O takový případ však v posuzované věci evidentně nejde.
31. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatelky je tedy nutno uvést, že stěžovatelka nepředložila argumentaci, která by Ústavní soud přesvědčila, že způsobem, jakým exekuční soud podústavní právo (tj. především § 341 občanského soudního řádu, § 87 odst. 2, § 90 odst. 3 exekučního řádu, § 13 exekučního tarifu) interpretoval a aplikoval, zasáhl do jejích ústavně garantovaných práv, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud závěry exekučního soudu, který je primárně a v zásadě i výhradně povolán k posouzení otázky účelnosti vynaložených nákladů v exekuci, ať už se jedná o náklady exekutora či oprávněné, nepovažuje za výsledek jeho svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což teprve by v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah.
Odůvodnění napadeného usnesení přitom vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
32. Stěžovatelka v ústavní stížnosti taktéž namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení exekučního soudu, který opomenul nosné důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 630/03
, a který exekuční soud označuje chybně za odmítavé usnesení. Ústavní soud k tomu uvádí, že citovaný nález se týkal v zásadě dvou otázek - zčásti interpretace a aplikace ustanovení § 7 exekučního tarifu a zčásti otázky (ne)přiznání úhrady hotových výdajů exekutorovi za zabezpečení exekuce. Přitom v otázce (ne)přiznání úhrady hotových výdajů exekutorovi Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ačkoliv se jednalo o nález, v části odmítnuté pro zjevnou neopodstatněnost pak uvedl, že navzdory značně strohému odůvodnění Městského soudu v Brně jakožto exekučního soudu neshledává ústavněprávní deficit v tom, jak exekuční soud neuznal část hotových výdajů exekutorovi, "neboť posouzení charakteru vynaložených hotových výdajů, jakož i jejich účelnosti, bylo zcela v kompetenci Městského soudu v Brně".
Z toho vyplývá, že uvedené závěry ohledně účelnosti nákladů exekuce je třeba vztáhnout i na rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 3 (ačkoliv ten označil analogii s citovaným nálezem za nepřiléhavou), který má (měl) výhradní kompetenci posoudit otázku účelnosti vynaložených nákladů v exekuci, ať už se jedná o náklady exekutora či oprávněné. To se také stalo a Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení žádný ústavněprávní deficit neshledal (viz zejména body 30 až 36 odůvodnění napadeného usnesení).
33. K tomu Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelka otázku účelnosti vynaložených výdajů na bezpečnostní agenturu, otázky přičitatelnosti, zákonnosti, zavinění a přiměřenosti přenáší do roviny ústavního soudnictví, ačkoliv nejpozději rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3419/18
ze dne 30. 10. 2018 si musela být vědoma toho, že "bezdůvodné okupování kliniky stěžovatelkou a jejím kolektivem bez právního důvodu" je z ústavněprávního hlediska neakceptovatelné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uloženou povinnost nesplnila dobrovolně, odpovídá podle § 87 odst. 2 exekučního řádu oprávněnému (a nejen jemu) za náhradu nákladů, které při vymáhání nároku vznikly. Exekuční soud tak modifikací a korekcí napadeného příkazu plausibilně vysvětlil, které náklady exekuce považuje za odůvodněné a účelně vynaložené (snížené téměř o 40%, tj. ve výši 609 840 Kč včetně DPH), a proč s ohledem na pokrytí nákladů zálohou ve výši 900 000 Kč složenou oprávněnou se v tomto rozsahu stávají nákladem oprávněné (viz body 19 a 35 odůvodnění napadeného usnesení).
34. Ačkoliv Ústavní soud nezpochybňuje, že předmětná exekuce Kliniky se vymyká běžným standardům jiných exekučních řízení, nemůže ani obsáhlá polemika stěžovatelky se závěry exekučního soudu v otázce nákladů exekuce, respektive nákladů oprávněného (na rozdíl od výše odměny soudního exekutora stanovené podle ustanovení § 7 exekučního tarifu - viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/19
ze dne 23. 3. 2021) v tomto řízení o ústavní stížnosti zajistit úspěch ve věci.
35. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu