Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Malůše, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2022 č. j. 38 Co 91/2022-50, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Lukáše Trachty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby stěžovatele proti vedlejšímu účastníku o zaplacení 2 000 Kč s příslušenstvím bylo usnesením Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 4. 2022 č. j. 5 C 233/2021-31 řízení zastaveno (pod výrokem I.) a současně bylo rozhodnuto, že žalobci se vůči žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení (pod výrokem II.).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví specifikovaným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu ve výroku II. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po přezkoumání věci shledal, že v posuzované věci byly splněny podmínky pro použití § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť k zaplacení dlužné částky ve výši 2 000 Kč s příslušenstvím nedošlo z toho důvodu, že ač se vedlejší účastník ještě před podáním žaloby snažil dluh vůči stěžovateli opakovaně mimosoudně uhradit, stěžovatel si poštovní poukázky nevyzvedl. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že by bylo tvrdostí vůči vedlejšímu účastníku uložit mu za daných okolností povinnost nahradit náklady řízení stěžovateli. Dodal, že výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a skutečnosti, že stěžovatel neměl v odvolacím řízení úspěch, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by úspěšnému vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení vznikly.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud zjevným excesem svévolně porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek, když mu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že v dané věci nenastaly důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 občanského soudního řádu, neboť není pravdou, že vedlejší účastník se snažil ještě před podáním žaloby svůj dluh uhradit. Poštovní poukázky odeslal vedlejší účastník podle stěžovatele nesmyslně a účelově, kdy mu bylo známo, že stěžovatel se v té době nacházel v zahraničí. Dlužnou částku vedlejší účastník uhradil až po vydání elektronického platebního rozkazu, i když měl dávno předtím k dispozici veškeré potřebné platební údaje pro uhrazení požadované částky. Stěžovatel je přesvědčen, že náklady spojené s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu a zpětvzetím žaloby vynaložil účelně. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení u Ústavního soudu ve výši 8 228 Kč.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti tomu, že mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
9. Podle rozhodovací činnosti Ústavního soudu samotná pře o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12
(N 132/66 SbNU 61)]. Náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem věci. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 1739/19 , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Na druhou stranu Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, byl-li by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06
(N 27/44 SbNU 319)].
10. Shora uvedená pochybení ovšem Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Jak je z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, jmenovaný soud se otázkou náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem zabýval a shledal, že vedlejší účastník se ještě před podáním žaloby prokazatelně snažil dluh vůči stěžovateli opakovaně mimosoudně uhradit, avšak stěžovatel si poštovní poukázky nevyzvedl. Z uvedeného důvodu považoval krajský soud za nepřiměřené, aby byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost nahradit náklady řízení stěžovateli. Úvahy krajského soudu jsou podle Ústavního soudu přesvědčivé, jasné a logické a jeho závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Svůj postup řádně odůvodnil a jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu