Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Blanky Cajthamlové, 2) Radky Darebné a 3) Ivana Darebného, všech zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3508/2022-271 ze dne 28. 6. 2023, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 194/2020-197 ze dne 8. 10. 2020 a usnesení Okresního soudu v Berouně č. j. 22 D 1298/2015-156 ze dne 2. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Miloslavy Kotoučkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") vede řízení o pozůstalosti zesnulého Josefa Kotoučka. Pověřený soudní komisař zjistil, že zůstavitel pořídil univerzální závěť formou notářského zápisu, kterou jako svoji jedinou dědičku povolal svoji manželku, vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem. Závětí dále zřídil svěřenské nástupnictví ve prospěch svých dcer, Blanky Cajthamlové [stěžovatelka 1)] a Radky Darebné [matka stěžovatelů 2) a 3)], podle něhož měl 2/6 podíl na konkrétních nemovitých věcech přejít po smrti manželky zůstavitele na dcery zůstavitele, a pokud by některá z nich nežila, pak na děti Radky Darebné [stěžovatelé 2) a 3)].
2. Dcery zůstavitele platnost a pravost závěti napadly žalobou před okresním soudem a posléze před Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") jako soudem odvolacím. Rozsudkem krajského soudu č. j. 24 Co 59/2018-233 ze dne 26. 4. 2018 byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žaloba na popření dědického práva manželky zůstavitele z dané závěti se zamítá. Dovolání stěžovatelek proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl (usnesení č. j. 24 Cdo 465/2019-295 ze dne 30. 5. 2019) a Ústavní soud odmítl i navazující ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou (usnesení sp. zn. II. ÚS 2848/19 ze dne 24. 9. 2019).
3. Okresní soud poté v řízení o pozůstalosti postupoval podle § 170 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a napadeným usnesením ukončil účast dcer zůstavitele jako dědiček ze zákona v řízení o pozůstalosti.
4. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil toto usnesení okresního soudu. Okresní soud podle jeho závěru postupoval zcela správně, když vyhodnotil výsledek sporného řízení tak, že bylo namístě ukončit účast dcer zůstavitele v řízení o pozůstalosti jako potenciálním dědičkám zůstavitele na základě zákonné dědické posloupnosti. Co se týče v odvolání namítané dědické nezpůsobilosti manželky zůstavitele, podle krajského soudu tvrzení odvolatelek nijak neměnila rozhodné skutečnosti, na nichž bylo založeno rozhodnutí ve sporném řízení k platnosti a pravosti závěti a k dědické způsobilosti závětí obmyšlené osoby.
5. Proti usnesení krajského soudu podaly dcery zůstavitele dovolání. V době řízení před Nejvyšším soudem Radka Darebná zemřela. Usnesením č. j. 22 D 1298/2015-258 ze dne 30. 6. 2022 rozhodl okresní soud o tom, že v řízení bude pokračováno s jejími dědici, stěžovateli 2) a 3).
6. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí krajského soudu nezáviselo na právních otázkách, které dovolání předestřelo. Za jedinou podstatnou právní otázku považoval Nejvyšší soud vyhodnocení výsledků řízení o žalobě podané podle § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních, respektive zda soud správně posoudil, co z rozhodnutí o žalobě vyplývá pro okruh účastníků řízení.
7. Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud dále zjistil, že dne 18. 1. 2021, tedy po vydání napadeného usnesení okresního soudu, okresní soud usnesením č. j. 22 D 1298/2015-203 potvrdil nabytí dědictví na základě závěti zůstavitele jeho pozůstalé manželce (výrok III) a podle závěti zřídil svěřenské nástupnictví (výrok IV). Proti tomuto usnesení podaly dcery zůstavitele odvolání, v němž namítaly dědickou nezpůsobilost vedlejší účastnice. O tomto odvolání nebylo dosud rozhodnuto.
8. Stěžovatelé namítají, že se obecné soudy nezabývaly jimi předestřenými právními otázkami, zejména tím, jak má soud postupovat při posouzení dědické nezpůsobilosti (zda k ní má přihlížet z úřední povinnosti, nebo zda je třeba zahájit spor o dědické právo podle § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních). Důvody dědické nezpůsobilosti (§ 1481 občanského zákoníku) se dozvěděli až poté, co proběhlo řízení o sporu o platnost závěti. Uvádějí, že mají důvodné podezření, že zůstavitel byl k pořízení závěti donucen či sveden lží a že jeho podpis na závěti je zfalšován. Nejvyšší soud tyto námitky, formulované v otázkách zakládajících přípustnost dovolání, vypořádal jen odkazem na svůj rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2537/2010 ze dne 10. 3. 2011, publ. pod č. 99/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož však neplyne, jak se má postupovat, pakliže důvody dědické nezpůsobilosti byly zjištěny až po ukončení sporného řízení. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu proto stěžovatelé vyvozují implicitní závěr, že po skončení sporného řízení už nelze dědickou způsobilost rozporovat. S tím se neztotožňují a namítají, že měli být vyzváni k podání nové žaloby, případně že měla být dědická způsobilost vyřešena přímo v řízení o pozůstalosti předtím, než byla jejich účast v řízení ukončena.
9. Stěžovatelé dále spatřují porušení svých práv v postupu krajského soudu, který neodročil nařízené ústní jednání poté, co jej právní zástupce stěžovatelky 1) a Radky Darebné požádal o odročení z důvodu kolize s jiným soudním jednáním. Zdůrazňují, že se stěžovatelka 1) a Radka Darebná obrátily na zvoleného právního zástupce proto, že je zastupoval již ve sporném řízení, byl tak s věcí seznámen a chovaly k němu důvěru. Postup krajského soudu, který jednání neodročil a v podstatě jim vzkázal, ať si najdou jiného zástupce, porušil jejich právo na právní pomoc.
11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
12. Nejvyšší soud ve vyjádření zopakoval, že dovolání shledal nepřípustným podle § 237 občanského soudního řádu, jelikož jeho podstatou byl především nesouhlas dovolatelek s rozhodnutím soudu v řízení o posouzení platnosti sporné závěti, aniž by současně tvrdily nové skutkové okolnosti týkající se věci. Předestřely otázky, na nichž přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu nezáviselo. Nejvyšší soud své vyjádření k ústavní stížnosti označil za vyčerpávající.
13. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že nejen vlastním rozhodnutím, ale ani procesním postupem neporušil základní práva stěžovatelů.
14. Vedlejší účastnice označila tvrzení o své dědické nezpůsobilosti za absurdní, lživá a vyvrácená v předchozím sporném řízení. Co se týče porušení práva na právní pomoc, i pokud k němu došlo, nedosáhlo intenzity, která by měla odůvodňovat zásah Ústavního soudu.
15. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelům k replice. V ní zopakovali, že se sporné řízení týkalo jiných tvrzených okolností, než které měly být posouzeny v napadených rozhodnutích. Odkázali proto na odůvodnění ústavní stížnosti a setrvali na svém návrhu.
16. Až následně Ústavní soud obdržel vyjádření okresního soudu, který odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že toto vyjádření bylo doručeno až po stanovené lhůtě, Ústavní soud k němu nepřihlížel a stěžovatelům je nezasílal.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, a to stěžovatelkou 1), která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a stěžovateli 2) a 3), kteří byli rozhodnutím soudu určeni jako procesní nástupci zesnulé účastnice předchozího řízení. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k řízení o ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky ochrany, a proto je ústavní stížnost také přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
17. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, obsahem napadených rozhodnutí, vyžádaným soudním spisem a obdrženými vyjádřeními účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 (N 105/94 SbNU 282)]. Ústavní soud dodává, že je to především vytrvalá procesní aktivita stěžovatelů zpochybňujících uspořádání pro případ smrti zvolené zůstavitelem, která vede k tomu, že řízení o pozůstalosti není ani po mnoha letech skončeno.
19. Co se týče námitek stěžovatelů proti samotnému rozhodnutí o ukončení jejich účastenství v pozůstalostním řízení, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu. V nich oba soudy vysvětlily, že skutečnosti údajně svědčící o dědické nezpůsobilosti závětní dědičky nebyly způsobilé zpochybnit rozhodnutí okresního soudu podle § 170 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních navazující na výsledek sporného řízení. Ústavní soud v jejich závěrech nespatřuje nic, co by představovalo porušení základních práv stěžovatelů.
20. Dále stěžovatelé namítali porušení práva na právní pomoc. Ze spisu sp. zn. 22 D 1298/2015, který si Ústavní soud vyžádal, plynou následující skutečnosti. Stěžovatelka 1) a Radka Darebná nebyly původně v řízení o pozůstalosti zastoupeny zmocněncem. Po část sporného řízení je zastupoval Mgr. Martin Kain. Plná moc pro Mgr. Kaina pro řízení o pozůstalosti ale navzdory výzvě okresního soudu (č. l. 83) předložena nebyla, a dcery zůstavitele tak nadále vystupovaly bez zastoupení zmocněncem (to dokládá i jejich odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu na čl.
l. 159 až 161). Dne 15. 9. 2020 krajský soud nařídil k projednání odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu ústní jednání na 8. 10. 2020 v 9 hod. Dne 16. 9. 2020 bylo odesláno a dne 22. 9. 2020 doručeno předvolání k tomuto jednání stěžovatelce 1) i Radce Darebné. Datovou zprávou doručenou krajskému soudu dne 28. 9. 2020 Mgr. Kain požádal o odročení jednání z důvodu časové kolize s jiným dříve nařízeným jednáním (č. l. 171 až 173). Předsedkyně senátu krajského soudu mu přípisem doručeným dne 1.
10. 2020 sdělila, že jelikož ze spisu nevyplývá, že odvolatelky zastupuje, považuje jeho žádost za bezpředmětnou (č. l. 174). V reakci na to Mgr. Kain doložil plnou moc datovanou dnem 24. 9. 2020 (č. l. 178). Přípisem doručeným dne 5. 10. 2020 jej předsedkyně senátu informovala, že žádosti o odročení i přes doplnění plné moci nevyhověla (č. l. 179). Podáním doručeným dne 6. 10. 2020 se Mgr. Kain proti postupu krajského soudu ohradil a vyjádřil nesouhlas s tím, aby ústní jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti (č. l.
185 až 186). Ústní jednání proběhlo dne 8. 10. 2020 bez přítomnosti právního zástupce stěžovatelky 1) a Radky Darebné, které však byly osobně přítomny (viz protokol na č. l. 193 až 195).
21. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval ústavní konformností postupu soudu, který navzdory omluvě účastníka řízení, respektive jeho právního zástupce, nerozhodne o odročení ústního jednání. Dospěl k závěru, že právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny), v trestním řízení pak i právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), není vyčerpáno už tím, že si účastník řízení zmocněnce zvolí; musí také mít příležitost z právní pomoci v řízení skutečně těžit [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2448/08 ze dne 30.
4. 2009 (N 106/53 SbNU 331)]. Obecný soud ale zůstává oprávněn posoudit, zda žádost o odročení je v konkrétním případě podložena (tvrzeným a dostatečně doloženým) důležitým důvodem ve smyslu § 101 odst. 3 občanského soudního řádu. Obecné soudy nejsou povinny akceptovat žádosti o odročení automaticky, neboť pak by v konkrétních případech mohlo ze strany některých účastníků řízení docházet k záměrným procesním obstrukcím [nález sp. zn. I. ÚS 729/01 ze dne 28. 8. 2002 (N 108/27 SbNU 205)]. Každý jednotlivý případ je nutné posuzovat samostatně a žádost o odročení jednání hodnotit individuálně, s přihlédnutím k jednotlivým okolnostem případu (usnesení sp. zn. II.
ÚS 1212/11 ze dne 12. 1. 2012). Ústavní soud obecně souhlasí s tvrzemním stěžovatelů, že kolize s jiným soudním jednáním obecně představuje "důležitý důvod", není ale automatickým důvodem pro odročení (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3366/21 ze dne 15. 2. 2022).
22. Právo na soudní ochranu zajištěné v čl. 36 a následujících článcích hlavy páté Listiny nelze vykládat tak, aby pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. I v případě tohoto subjektivního veřejného práva je třeba vždy zkoumat, nakolik porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce v možnosti uplatňovat případně i další procesní práva a konat procesní úkony ve svůj prospěch, přičemž je podstatné, zda šlo o podstatné vady s odrazem ve výsledku řízení. Dojde-li v konkrétní věci k naplnění všech těchto faktorů, pak nelze učinit závěr, že by řízení bylo spravedlivé jako celek (usnesení sp. zn. II. ÚS 23/21 ze dne 25. 1. 2021).
23. Stěžovatelé se, co do zkrácení svého práva na právní pomoc, dovolávají nálezu sp. zn. I. ÚS 1084/08 ze dne 18. 6. 2008 (N 111/49 SbNU 599). V něm sice šlo o stejnou posloupnost procesních událostí v řízení (předvolání účastníka k ústnímu jednání, později převzetí zastoupení a žádost o odročení kvůli konání jiného soudního jednání). Nicméně soud rozhodoval rozsudkem pro zmeškání, takže nepřítomnost zmocněnce měla zcela jasné procesní dopady na výsledek řízení. V projednávané věci naopak není zřejmé, jak mělo konání ústního jednání před odvolacím soudem bez přítomnosti právního zástupce odvolatelek zkrátit procesní možnosti, které měly k dispozici, a odrazilo se tak na výsledku řízení.
K tomu je vhodné dodat, že jednání před krajským soudem se neúčastnil ani právní zástupce vedlejší účastnice (či vedlejší účastnice samotná), odvolatelky samy obsáhle přednesly své odvolání, člen senátu soudu podal zprávu o průběhu řízení, dokazování se neprovádělo, jediný vznesený návrh na dokazování soud zamítl, po závěrečných návrzích ihned vyhlásil rozhodnutí. V tomto případě, i vzhledem k průběhu řízení, při němž mělo ke zkrácení práva na právní pomoc dojít, nedošlo k takovému zásahu do práva na právní pomoc, který by vyžadoval kasační zásah Ústavního soudu.
24. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu