Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Stokláska, zastoupeného Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 1 As 23/2025-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, ve spojení s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel namítá, že zařazením jeho pozemků do záměru na vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Soutok došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek a práva podnikat. Nejvyšší správní soud mu také odepřel právo na soudní ochranu. Akcesoricky stěžovatel navrhuje zrušit nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok. Ústavní soud v tomto rozhodnutí vycházel ze závěru plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/25
. Navazuje na pilotní usnesení
sp. zn. II. ÚS 2525/25
v obdobné věci jiné stěžovatelky zastoupené stejným právním zástupcem.
2. Stěžovatel je vlastníkem pozemků konkrétně specifikovaných v předcházejícím řízení, které byly zařazeny do záměru na vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Soutok ("CHKO Soutok"). Ministerstvo životného prostředí rozhodnutím ze dne 22. 5. 2024 č. j. MZP/2024/620/2372 nevyhovělo námitkám stěžovatele proti tomuto zařazení. Ministr životního prostředí zamítl rozklad stěžovatele rozhodnutím ze dne 5. 9. 2024 č. j. MZP/2024/290/1367.
3. Ani Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovateli nevyhověl a jeho žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 1. 2025 č. j. 10 A 105/2024-85. Shrnul, že předmětem sporu je otázka, zda má či nemá být vyhlášena CHKO Soutok. Přitom poukázal na to, že neprovádí kompletní rozbor celé problematiky, neboť správní soudy nemají být arbitrem toho, zda je ochrana přírody cestou zřizování chráněné krajinné oblasti a zajištěním určité míry přirozeného vývoje v nich z odborného hlediska žádoucí a jediná správná, a to ani obecně, ani specificky na daném území. Městský soud konstatoval, že žaloba stěžovatele byla velice obecná a v podstatné části kopírovala rozkladové námitky. Městský soud neshledal žádné pochybení vedlejšího účastníka ani jiné nezákonné dotčení veřejných subjektivních práv stěžovatele.
4. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal kasační stížnost, ve které předložil dvě stěžejní námitky. První se týkala chybějícího předmětu ochrany na intenzivně obhospodařované půdě stěžovatele a zásahu do jeho vlastnického práva. Druhá se týkala nevyužití smluvní ochrany podle § 45c odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ("ZOPK"). Nejvyšší správní soud poukázal na fakt, že obsahově totožné námitky stěžovatel již předložil v žalobě i v řízení před správními orgány. V podrobnostech proto Nejvyšší správní soud odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku městského soudu. Kromě toho se oběma otázkami Nejvyšší správní soud zabýval již ve své předchozí judikatuře (rozsudek ze dne 30. 5. 2025 č. j. 10 As 17/2025-66). Ve zbytku proto v podrobnostech odkázal na závěry tohoto rozsudku, od nichž neshledal důvod se odchýlit. Pro vydání nařízení vlády existuje odpovídající zákonné zmocnění, námitka porušení čl. 11 odst. 4 Listiny je proto nedůvodná. Jakkoliv s sebou vyhlášení chráněné krajinné oblasti nese jistá omezení, podstatné je, že zákon předvídá omezení subjektivních veřejných práv. Smysl a účel úpravy byl stěžovateli dostatečně osvětlen již správními orgány, přičemž Nejvyšší správní soud se s jejich závěry ztotožnil. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
5. Proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Napadá v ní pouze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (v rozsahu zamítavého výroku), akcesoricky navrhuje zrušení samotného nařízení vlády. Stěžovatel vznáší zcela doslovnou argumentaci, jakou vznesla stěžovatelka zastoupená stejným právním zástupcem ve věci pod sp. zn. II. ÚS 2525/25 .
6. Konkrétně stěžovatel namítá, že vláda si počínala nedbale a nikoliv v souladu se zásadou proporcionality, kterou si žádá zákon, resp. § 1 ZOPK. Proces přijetí návrhu byl direktivní a nezohledňoval připomínky dotčených osob. Napadené nařízení je nejen v rozporu se zásadou proporcionality, racionality a nezbytnosti přijetí právních předpisů, ale je také v přímém rozporu se zákonem, resp. s ZOPK. Vláda vydáním napadeného nařízení vybočila ze stanovených mantinelů a mezí vyslovených v § 45c odst. 4 ZOPK, neboť jednala v přímém rozporu s jiným nařízením v podobě Národního seznamu, které sama vydala.
Porušila čl. 78 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť překročila meze svého ústavního zmocnění k vydání nařízení vlády k provádění zákona tím, že nedodržela zákonem stanovené podmínky pro vyhlášení CHKO. Vzhledem k tomu, že zde neexistovaly jakékoli skutečnosti, které by odůvodňovaly vyhlášení CHKO a ani důvodová zpráva neobsahuje vysvětlení nezbytnosti zvoleného řešení, dopustila se vláda svévole a libovůle. K porušení zásady proporcionality došlo i tím, že rozsah ochrany území byl dosud dostatečný a v případě potřeby jej bylo možno rozšířit buď vyhlášením maloplošných chráněných území, nebo zajištěním smluvní ochrany dle § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny s vlastníky dotčených pozemků, což se nestalo.
Kvůli napadenému nařízení dojde k neopodstatněnému zvýšení intenzity zásahu do Listinou zaručeného práva na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") oproti dosavadnímu stavu. Ministerstvo navíc při přípravě záměru na vyhlášení CHKO Soutok rezignovalo na řádné čí jakékoli posouzení jeho dopadů na podnikatelské subjekty činné na území. Napadené nařízení disproporcionálně a bezúčelně zasahuje do výkonu práva podnikat, který sice může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezen, avšak toto omezení musí být nadále v mezích čl.
4 odst. 4 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatele důvodná. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatel znovu uplatnil i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatel poukazuje.
10. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval ještě před přijetím nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/25
ze dne 22. 10. 2025, se s námitkami stěžovatelky vypořádal ústavně konformním způsobem. Námitky specifické pro případ stěžovatele byly rovněž vypořádány ústavně souladně. Ústavní soud neshledal důvod do jeho posouzení jakkoliv zasahovat.
11. Zcela identickou ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 2525/25
. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na případ stěžovatele a lze na ně v plném rozsahu odkázat, co se týče nesouhlasu stěžovatele s vyhlášením CHKO Soutok (srov. body 11 - 13 citovaného usnesení). K námitkám stěžovatele se proto Ústavní soud vyjádří jen stručně.
12. Co se týče konkrétních pozemků stěžovatele, správní soudy vysvětlily proč je i na pozemcích stěžovatele potřeba uskutečňovat ochranu v režimu CHKO (srov. body 37 až 47 rozsudku městského soudu). Stěžovatel tyto závěry nijak konkrétně nezpochybnil v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nespecifikoval, jakým způsobem na pozemcích hospodaří a jak konkrétně bude v další činnosti omezen. Stejně tak v předložené ústavní stížnosti pouze obecně tvrdí, že začlenění dotčených pozemků do CHKO Soutok je výsledkem libovůle veřejné moci, aniž se jakkoli vyjadřuje či prokazuje, proč by tomu tak v případě předmětných pozemků mělo být. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal. Rozhodnutí je plně přezkoumatelné a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou (zejm. s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2025, č. j. 10 As 17/2025-66).
13. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani další argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok pak Ústavní soud odmítl, aniž se jím samostatně zabýval, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu