Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Věry El Karibové, zastoupené JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem, sídlem Kleinerova 1504/24, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2025 č. j. 25 Cdo 2277/2024-143, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 55 Co 307/2023-108 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. dubna 2023 č. j. 10 C 201/2022-84, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a společnosti Union poisťovňa, a. s., sídlem Karadžičova 10, Bratislava, Slovenská republika, jednající prostřednictvím odštěpného závodu Union poisťovňa, a.s., pobočka pro Českou republiku, sídlem Španělská 770/2, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala žalobou pojistného plnění jako náhrady za cenu neuskutečněného cestovního zájezdu. Obecné soudy jí však nárok nepřiznaly, jelikož stěžovatelka oznámila pojistnou událost opožděně. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje v tom, jak se obecné soudy vypořádaly s jejím argumentem, že nevěděla o ujednání mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou o šestiměsíční lhůtě k uplatnění nároku.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatelka uzavřela s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu. Součástí smlouvy byly pojistné podmínky, které zahrnovaly informaci o sjednaném pojištění pro případ úpadku cestovní kanceláře. Součástí pojistné smlouvy (pojistných podmínek) uzavřené mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou (vedlejší účastnicí) bylo též ujednání o tom, že nárok na pojistné plnění nevznikne, jestliže zákazník neoznámí pojišťovně vznik pojistné události do 6 měsíců od jejího vzniku. Jelikož se cestovní kancelář octila v úpadku, uplatnila stěžovatelka u pojišťovny (vedlejší účastnice) nárok na pojistné plnění, avšak až po více než roce od zjištění úpadku.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proto dospěl k tomu, že stěžovatelka neoznámila vznik škody pojišťovně včas, a žalobu zamítl. Poukázal přitom na § 2869 občanského zákoníku, podle nějž soud nepřizná právo na pojistné plnění, pokud oprávněná osoba neoznámí pojistiteli vznik škodné události ve lhůtě ujednané v smlouvě (a pojistitel to namítne). Též vzal v potaz zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cestovním ruchu"), který zavádí povinnost pro cestovní kanceláře mít sjednané pojištění záruky pro případ úpadku a konkrétně podle jeho § 7a odst. 1 platí, že sjedná-li pojišťovna a cestovní kancelář lhůtu podle § 2869 občanského zákoníku, nesmí být tato lhůta kratší než tři měsíce a delší než šest měsíců.
4. Obvodní soud měl za prokázané, že cestovní kancelář informovala stěžovatelku o povinném pojištění, které zahrnuje povinnost plnění pojišťovny ve prospěch zákazníků pro případ úpadku cestovní kanceláře. Přihlédl též k tomu, že pojišťovna splnila veškeré své zákonné povinnosti - vystavila dokumenty určené pro zákazníky cestovní kanceláře (pojistku a tzv. garanční list), které obsahovaly i informace o lhůtě pro uplatnění nároku. Bylo pak povinností cestovní kanceláře, aby tyto dokumenty (a informace) předala svým zákazníkům.
5. Rozsudek obvodního soudu následně potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací. Ztotožnil se jak se zjištěným skutkovým stavem ze strany obvodního soudu, tak s jeho právním posouzením.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud sice shledal přípustným, ale zamítl je. V odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že i když je smlouva o zájezdu uzavřena mezi pořadatelem zájezdu a zákazníkem, v případě škodné události vstupuje do právního vztahu se zákazníkem třetí osoba - pojistitel pořadatele. Jde přitom o povinné pojištění vyžadované zákonem. Z jeho podstaty nutně plyne, že pojistnou smlouvu uzavírá pořadatel zájezdu s pojistitelem, ale při úpadku pořadatele musí dojít k uplatnění práva ze strany zákazníka.
Podle Nejvyššího soudu tedy odvolací soud postupoval správně, pokud odmítl přiznat stěžovatelce nárok na pojistné plnění, jestliže jej neuplatnila ve lhůtě, která byla v její prospěch stanovena na maximální možnou délku stanovenou zákonem. Ochrana zákazníka je založena mj. na tom, že zákazník dostane od svého smluvního partnera (cestovní kanceláře) odpovídající informaci. Další otázky, které stěžovatelka v dovolání položila, nepovažoval za přípustné, jelikož se podle něj opíraly o odlišný skutkový stav, než jak byl zjištěn v nalézacím řízení.
7. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudky obvodního, městského i Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
9. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. nález ze dne 16. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3449/19
(N 31/104 SbNU 360), body 9-11, či nález ze dne 15. února 2022 sp. zn. I. ÚS 45/21
(N 19/110 SbNU 191), bod 19].
10. Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí a dospěl k tomu, že jimi nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Již obvodní soud podrobně reagoval na námitku stěžovatelky, že nevěděla o povinnosti oznámit pojistnou událost v šestiměsíční lhůtě. V napadeném rozsudku obvodní soud vyjádřil argumenty, proč případná nevědomost stěžovatelky o sjednané lhůtě nemůže zvrátit to, že nelze nárok přiznat (viz body 12-14). Ani městský soud námitku neopomenul, byť v odůvodnění rozsudku převážně odkázal na rozhodnutí obvodního soudu. Nakonec se jí věnoval i Nejvyšší soud jako dosud neřešené otázce v jeho rozhodovací praxi (viz zejména bod 14 napadeného rozsudku). Ústavní soud nemá důvod závěry obecných soudů nyní přehodnocovat a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Lze pouze dodat, že Ústavní soud ani nespatřuje, že by přijatým výkladem příslušných zákonů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí nevědomost o lhůtě nelze klást k tíži. Tvrdí, že kdyby si cestovní kancelář a pojišťovna žádnou lhůtu ve smyslu § 2869 občanského zákoníku nesjednaly, mohla by svůj nárok uplatnit v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Pomíjí však to, že toto ustanovení a § 7a zákona o cestovním ruchu neupravuje promlčecí lhůtu, byť jde o lhůtu s obdobnými účinky jako promlčení, jak vysvětluje v bodu 14 napadeného rozsudku Nejvyšší soud. Jde o lhůtu k oznámení pojistné události, která je v případě obecných ustanovení o pojištění vymezena jako lhůta bez zbytečného odkladu (viz § 2796 občanského zákoníku).
Je též třeba vzít v potaz, že v tomto sporu jde o posouzení nároku stěžovatelky vůči pojišťovně, přičemž informační povinnost vůči stěžovatelce zatěžovala cestovní kancelář, nikoliv pojišťovnu. Na přijatém výkladu tedy v tomto kontextu nelze spatřovat nic ústavně nesouladného.
12. Co se týče námitek ohledně zjištěného skutkového stavu a tvrzeného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními, podle Ústavního soudu nic nenasvědčuje ústavně nepřípustnému excesu v postupu obecných soudů (srov. např. nález ze dne 3. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2881/24
, body 32 a 33). Se stěžovatelkou lze nicméně souhlasit, že Nejvyšší soud zřejmě nepřejal skutkový stav zjištěný nalézacími soudy zcela přesně. V bodě 16 rozsudku zmínil, že stěžovatelka byla informována i o šestiměsíční lhůtě, což ale z odůvodnění rozhodnutí obvodního ani městského soudu neplyne. Ani tento nedostatek však nedosahuje takové intenzity, aby opodstatnil zásah Ústavního soudu. Posouzení Nejvyššího soudu totiž obstojí i vzhledem k zmíněné konstrukci informační povinnosti cestovní kanceláře a odlišením vztahů mezí ní a stěžovatelkou a pojišťovnou.
13. Ústavní soud dospěl k tomu, že řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí lze jako celek pokládat za spravedlivá a nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu