Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené Mgr. Karolínou Novou, advokátkou, sídlem Biskupský dvůr 1152/2, Praha 1 ? Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022 č. j. 11 Co 103/2022-1042, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a L. V., nezletilé E. V. a nezletilého F. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud jen stručně uvádí obsah ústavní stížnosti a jejích příloh, protože jsou jejich účastníkům známy. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 12. 2019 č. j. 14 Nc 1253/2018-489 byly nezletilé děti E. V. a F. V., pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů, stěžovatelky s L. V. (dále jen "otec"), svěřeny do střídavé péče s intervalem střídání po jednom týdnu. Dále byla upravena péče v období prázdnin a stanoveno výživné. Otci bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé E. 8 500 Kč měsíčně a pro nezletilého F. ve výši 7 500 Kč měsíčně, matce bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé E. 1 500 Kč měsíčně a pro nezletilého F. ve výši 1 000 Kč měsíčně.
3. Předmětem ústavní stížnosti je výše uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který k odvolání stěžovatelky i otce změnil rozhodnutí obvodního soudu ze dne 19. 8. 2021 č. j. 14 Nc 1253/2018-942.
Výrokem I. bod 1. matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé E. počínaje dnem 1. 1. 2020 do 27. 5. 2021 výživným ve výši 2 000 Kč měsíčně, od 28. 5. 2021, jakož i po rozvodu manželství rodičů, částkou 2 200 Kč měsíčně se splatností vždy k 15. dni v měsíci k rukám otce.
Výrokem pod bodem 2. otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé E. počínaje dnem 29. 11. 2018 do 31. 12. 2019 výživným ve výši 9 000 Kč měsíčně, z toho 6 000 Kč k rukám matky a 3 000 Kč na účet vedený u Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s., č. ú. X (dále jen "účet E."). Na dobu od 1. 1. 2020 do 27. 5. 2021 pak stanovil výživné částkou 6 600 Kč měsíčně, z toho 4 000 Kč k rukám matky a 2 600 na účet E.
Od 28. 5. 2021 do 14. 6. 2022 pak částkou 6 200 Kč měsíčně, z toho 4 000 Kč k rukám matky a 2 200 Kč na účet E.; a na dobu od 15. 6. 2022, jakož i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, částkou 6 600 Kč měsíčně, z toho 4 000 Kč k rukám matky a 2 600 Kč na účet E. Výživné je splatné vždy k 15. dni v měsíci, na který výživné náleží.
V bodu 3. byla matce uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého F. počínaje dnem 1. 1. 2020 do 27. 5. 2021 částkou 1 500 Kč měsíčně, od 28. 5. 2021 do 31. 8. 2021 částkou 1 650 Kč měsíčně, od 1. 9. 2021, jakož i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, částkou 1 800 Kč měsíčně, se splatností vždy k 15. dni v měsíci k rukám otce.
Podle bodu 4. je otec povinen přispívat na výživu nezletilého F. počínaje dnem 29. 11. 2018 do 31. 12. 2019 částkou 7 950 Kč měsíčně, z toho 5 000 Kč k rukám matky a 2 950 Kč na účet vedený u Modré pyramidy stavební spořitelny, a.s., č. ú. X (dále jen "účet F.") a od 1. 1. 2020 do 27. 5. 2021 částkou 5 850 Kč měsíčně, z toho 3 000 Kč k rukám matky a 2 850 Kč na účet F.
Pro období od 28. 5. 2021 do 31. 8. 2021 pak částkou 5 500 Kč měsíčně, z toho 3 000 Kč k rukám matky a 2 500 Kč na účet F. a od 1. 9. 2021 do 14. 6. 2022 částkou 6 000 Kč měsíčně, z toho 4 000 Kč k rukám matky a 2 000 Kč na účet F.
Od 15. 6. 2022, jakož i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, částkou 6 200 Kč měsíčně, z toho 4 000 Kč k rukám matky a 2 200 Kč na účet F. Výživné je splatné vždy k 15. dni v měsíci, na který výživné náleží.
Podle bodu 5. dluh matky na výživném pro nezletilou E. za období od 29. 11. 2018 do 30. 6. 2022 nevznikl s tím, že dluh matky na výživném pro nezletilého F. za období od 29. 11. 2018 do 30. 6. 2022 nevznikl. Podle bodu 6. dluh otce na výživném pro nezletilou E. za období od 29. 11. 2018 do 30. 6. 2022 nevznikl; dluh otce na výživném pro nezletilého F. za období od 29. 11. 2018 do 30. 6. 2022 nevznikl. Výrokem II. řízení o odvolání matky ve vztahu k výrokům I. a II. ohledně výživného za dobu od 1. 1. 2020 a ve vztahu k výrokům V., VI., IX. rozsudku obvodního soudu se zastavuje. Výrokem III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Stěžovatelka předně vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí městského soudu je v rozporu se základním právem na soudní ochranu, protože z odůvodnění není zřejmé, na základě čeho soud překvapivě změnil rozhodnutí obvodního soudu a jakým způsobem vypočetl výši výživného. V odůvodnění rozsudku městský soud rozhodnutí jasným a přezkoumatelným způsobem nevymezil rámec volné úvahy, na základě které dospěl k závěru o možnostech a schopnostech povinných rodičů a odůvodněných potřebách nezletilých děti. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že část výživného, které je stanoveno jen v základní výši, bude otcem hrazena na spořicí účet, který účelově založil a nijak to blíže neodůvodnil, když k dispozici s peněžními prostředky jsou oprávněni pouze oba rodiče společně. Žádným způsobem nemůže stěžovatelka kontrolovat plnění vyživovací povinnosti otcem ani mu nebyla soudem uložena povinnost předkládat vyúčtování. V případě výpadku příjmů nemá stěžovatelka možnost použít uložené finanční prostředky ve prospěch nezletilých dětí a tím může být ohrožena jejich výživa.
5. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Po přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatelky.
9. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. To plyne již ze skutečnosti, že ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14 ; rozhodnutí Ústavního soudu veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Podstata stěžovatelčiny polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilé děti a stanovením částečného plnění na spořicí účty; vztahuje se tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž ústavněprávní rozměr, byť stěžovatelka svou argumentaci zastřešuje odkazy na ustanovení Listiny.
11. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06
(N 158/42 SbNU 297)].
12. K námitkám stěžovatelky, směřujícím proti rozhodnutí městského soudu, Ústavní soud uvádí, že po doplnění dokazování o aktuální stav důsledně posoudil majetkové poměry rodičů a změnu poměrů na straně jejich nezletilých dětí, i to, že otci odpadla vyživovací povinnost ke zletilé dceři (v červnu 2022 ukončila vysokoškolské studium). V řízení bylo provedeno podrobné dokazování, v jehož rámci vzal především v úvahu mzdový list otce, matky, výpisy z účtů E. a účtu F., výdaje otce na úhradu potřeb nezletilých, zaplacené výživné na nezletilé děti, zohlednil výživné na nerozvedenou manželku (rodiče uzavřeli smír a otec zaplatil 150 000 Kč a 30 000 Kč), včetně rozhodnutí, kterým městský soud rozdělil výživné podle jednotlivých období.
Prvé období je od ukončení společného soužití (od 29. 11. 2018 do 31. 12. 2019), kdy stěžovatelka měla děti ve výlučné péči, avšak otec děti denně vozil do školy a do kroužků, trávil s nimi každý druhý týden, pročež soud matce nestanovil výživné. Další období vymezil od 1. 1. 2020 počínaje faktickou střídavou péčí od 1. 1. 2020 do 27. 5. 2021 (stěžovatelka podala žalobu o přiznání výživného nerozvedené manželce). Třetí období je od 28. 5. 2021 po podání návrhu na výživné nerozvedené manželky, kdy otci přibyla další vyživovací povinnost k matce (celkem měl pět vyživovacích povinností).
Dále městský soud vzal v úvahu, že se zvýšila životní úroveň matky v důsledku důvodného návrhu na výživné nerozvedené manželky, výživné na E. zvýšil a přihlédl k nástupu F. na víceleté gymnázium od 1. 9. 2021 do 15. 6. 2022. Městský soud rozhodl o zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí odvolání matky do části výroků I. a II. ohledně výživného za dobu od 1. 1. 2020, jakož i výroků V., VI. a IX napadeného rozsudku obvodního soudu, protože tato skutečnost neměla vliv na jejich přezkum, protože je odvoláním napadl i otec.
13. Ústavní soud neshledal důvody, pro které by řádně a přiléhavě odůvodněné závěry městského soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně vysvětleny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Skutkové i právní závěry městského soudu jsou založeny na obhajitelném hodnocení v řízení provedených důkazů a podrobném rozboru na jejich základě zjištěného skutkového stavu. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť městský soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva vyšel z dostatečných skutkových zjištění.
14. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je jím zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud na závěrech městského soudu proto nehodlá ? a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže ? cokoli přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Stěžovatelka přesto vyjadřuje nespokojenost, neboť se domáhala stanovení vyšší vyživovací povinnosti otce a nesouhlasila s tím, že část výživného je otcem hrazena na spořicí účty nezletilých dětí, přičemž tento svůj argument zaštiťuje odkazem na právo na spravedlivý proces. Ústavní soud připomíná, že toto základní právo nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového arbitra", nikoli však právem na vítězství v civilním řízení.
16. Ústavní soud současně považuje za vhodné připomenout, že napadené rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně" konečného a nezměnitelného, jak vyplývá z ustanovení § 923 občanského zákoníku, čehož si je ostatně stěžovatelka vědoma, což tedy znamená, že stěžovatelka má možnost domáhat se zvýšení vyživovací povinnosti s ohledem na trvalou a podstatnou změnu poměrů. Odkaz na judikaturu Ústavního soudu nebyl shledán přiléhavým na věc stěžovatelky.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2022
Pavel Šámal v. r. předseda senátu