Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M.
V. K. a P. K., oba zast. otcem Ing. P. K. a matkou Mgr. Y. R., oba právně zast. Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.6.2011, č.j. 26 Cdo 3200/2010-122, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.3.2010, č.j. 42 Co 34/2010-96, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8.10.2009, č.j. 33 C 213/2008-70, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, J. P. a J. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelé informovali o průběhu soudního sporu, v němž se žalobou u okresního soudu domáhali určení, že povinnost vedlejších účastníků vyklidit byt není vázána na zajištění přístřeší. Okresní soud jejich žalobu zamítl, protože neshledal změnu poměrů. Stěžovatelé napadli rozsudek odvoláním, krajský soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Protože se stěžovatelé s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnili, podal dovolání, v němž poukazovali na vady řízení, jež mohly mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení důkazu, absenci poučení podle § 118a odst. 3 obč. soudního řádu) a formulovali otázky zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dovolání odmítl. Stěžovatelé mají zato, že Nejvyšší soud pouze dovršil procesní pochybení soudů nižších instancí, pokud se nezabýval posouzením neukončení exekuce vyklizením bytu spočívající v tom, že nebyly vyklizeny prostory k bytu náležející (komora), tudíž je dán naléhavý právní zájem na určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění přístřeší. Připuštěním této argumentace by se otevřel prostor pro posouzení věcných otázek zásadního významu týkajících se rozporu postupu žalovaných s dobrými mravy a dalších.
Dále stěžovatelé poukázali na skutečnost, že vzhledem k užívání bytu vedlejšími účastníky, jež bylo zcela evidentně v rozporu s dobrými mravy (s ohledem na dlouhodobé porušování povinností vedlejších účastníků spočívající v negativním postoji k řádnému placení přiměřených částek za užívání bytu) a vzhledem k následnému nepřistoupení k dobrovolnému vyklizení příslušenství bytu ze strany vedlejších účastníků, nelze konstituovat povinnost vlastníků k zajištění přístřeší, neboť by se v případě uložení povinnosti stěžovatelům zajistit přístřeší jednalo o omezení jejich vlastnického práva (když byli nuceni dlouhodobě zajišťovat vedlejším účastníkům přístřeší proto, že nedošlo k předání bytu s příslušenstvím), a tím pádem o porušení čl.
11 Listiny. V závěru shrnuli stěžovatelé argumentaci mající vztah k porušení práva na spravedlivý proces:
- soudy se nezabývaly otázkou, za jakých okolností je možno považovat byt za vyklizený, nejsou-li vyklizeny všechny prostory k bytu náležející a exekuční řízení tedy není ukončeno; v důsledku tohoto pochybení v rozporu se zákonnou poučovací povinností nepoučily stěžovatele o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, - soudy dostatečně nevyložily ve svých rozhodnutích důvody, pro které nebyly provedeny stěžovateli navržené důkazy,
- v důsledku popsaných pochybení soudy neřešily ani další, pro věc podstatné, právní otázky. Vzhledem k těmto tvrzením stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Stěžovatelé žalobou u okresního soudu požadovali určení, že povinnost stanovená rozsudkem téhož soudu, ve znění rozsudku krajského soudu, k vyklizení konkretizovaného bytu není vázána na zajištění přístřeší. Žalobu odůvodnili tvrzením, že uvedenými rozsudky soud přivolil k výpovědi ze společného nájmu bytu, kterou stěžovatelé dali vedlejším účastníkům. Ti byli zavázáni byt vyklidit po skončení nájmu do 15 dnů od zajištění přístřeší. Okresní soud vzal za prokázané, že vedlejším účastníkům byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od zajištění přístřeší, že stěžovatelé podali návrh na nařízení exekuce, na jehož základě došlo k jeho vyklizení, že výpověď byla dána z důvodu neplacení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu a že vedlejší účastníci jsou vlastníky bytové jednotky.
Dále připomenul, že není oprávněn přezkoumávat dřívější rozhodnutí, pouze zkoumá, zda po tomto rozhodnutí došlo na straně vedlejších účastníků k takové změně poměrů, které by odůvodňovaly zavázat vedlejší účastníky k vyklizení předmětného bytu bez zajištění přístřeší. Obě skutečnosti, kterými stěžovatelé odůvodňovali svůj návrh (tj. neplacení nájemného a vlastnictví bytové jednotky), soud nepovažoval za změnu poměrů nastalou po rozhodnutí, protože neplacení nájemného bylo výpovědním důvodem a trvání této skutečnosti nemůže naplnit požadovanou změnu poměrů; na vlastnictví bytové jednotky stěžovatelé upozorňovali již v dřívějším řízení ve fázi odvolacího řízení, nejde tudíž o novou skutečnost.
Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl a doplnil, že zajištění přístřeší, s ohledem na dřívější rozhodnutí, nemůže být v rozporu s § 3 obč. zákoníku. Dále dodal, že předmětný byt byl již vyklizen, tudíž zde ani není dán naléhavý právní zájem na určení změny termínu vyklizení, na čemž nic nemění ani fakt, že stěžovatelé podali návrh na pokračování ve výkonu rozhodnutí, a to s ohledem na neúplné vyklizení příslušenství, neboť z protokolu soudního exekutora jednoznačně vyplývá, že byt byl ze strany vedlejších účastníků vyklizen a byly předány klíče od vstupních dveří.
Rozsudek soudu I. stupně napadli stěžovatelé odvoláním, ve kterém namítali nepřesné označení domu, zmatečnost rozsudku, nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. Zdůraznili, že změnu poměrů spatřují v tom, že až v průběhu exekučního řízení bylo najisto postaveno, že vedlejší účastníci skutečně vlastní jiný byt; změnou poměrů je nehrazení nájemného ani po skončení nájmu; pochybení okresního soudu spatřují i v dalších konkrétních záležitostech. Krajský soud po přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení zaujal závěr, že odvolání není důvodné a prvostupňový rozsudek potvrdil (současně zpřesnil označení domu, v němž se byt nacházel).
Důkazy navržené stěžovateli o tom, že byt nebyl řádně vyklizen, označil krajský soud za nepřípustné novoty, jež měly být uplatněny již v řízení před soudem I. stupně. Doplnil, že jejich tvrzení, že se hodlají domáhat náhrady škody, která jim měla vzniknout v souvislosti se zajištěním nepotřebného přístřeší, nemůže vést k závěru o existenci naléhavého právního zájmu na projednávané žalobě. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé tzv. nenárokovým dovoláním, které Nejvyšší soud shledal nepřípustným.
Posoudil jednotlivé námitky stěžovatelů a zaujal k nim odůvodněné stanovisko (první námitka byla obecná, tudíž z ní nejde usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu, u druhé námitky stěžovatelům vysvětlil jejich omyl ohledně vazby důkazního břemene a zákonného požadavku naléhavého právního zájmu). V další části odůvodnění Nejvyšší soud podrobně objasnil podstatu sporu a povahu případného vyhovujícího rozsudku v řízení o určení, že v důsledku později změněných poměrů není vyklizovací povinnost vázána na předchozí zajištění bytové náhrady.
Odkázal též na svoje předchozí judikatorní závěry, z nichž vyplývá, že na požadovaném určení nebude dán naléhavý právní zájem tehdy, jestliže byla vyklizovací povinnost bývalého nájemce bytu splněna, příp. právo pronajímatele na vyklizení bytu a jeho povinnost zajistit dříve přisouzenou bytovou náhradu zanikly jiným způsobem. V souladu s těmito názory pak uzavřel, že pokud krajský soud na základě skutkového zjištění (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím použitého dovolacího důvodu), že vedlejší účastníci předmětný byt již vyklidili (byť se tak stalo v rámci nucené realizace) dospěl k závěru, že stěžovatelé nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe.
V další pasáži odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud připomenul závěry ustálené soudní praxe o důvodech zamítnutí žaloby, jsou-li závěry o nedůvodnosti nároku založeny na dvou na sobě nezávislých důvodech. Z tohoto hlediska konstatoval, že pokud stěžovatelé nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je nadbytečné se zabývat posouzením, zda nedošlo ke změně poměrů, neboť i jen jeden z důvodů (tj. nedostatek naléhavého právního zájmu) dostačuje k zamítnutí žaloby, a proto je bezpředmětné, aby se dovolací soud zabýval opodstatněností dovolacích námitek uplatněných ke druhému důvodu, tj. ke změně poměrů.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces (potažmo práva na soudní ochranu) dle čl. 36 Listiny, příp. též dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně.
Taková situace v posuzované věci rozhodně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se určovací žalobou změny původního rozhodnutí, z něhož vyplývala povinnost zajistit vedlejším účastníkům při vyklizení bytu přístřeší. V takovém řízení však stěžovatelé musí vzít v úvahu, že conditio sine qua non úspěchu je na prvním místě existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, ve druhém sledu pak i změna poměrů nastoupivší po právní moci původního rozhodnutí.
Jestliže stěžovatelé neprokázali naléhavý právní zájem, protože obecné soudy zjistily a náležitě odůvodnily, že povinnost vedlejších účastníků vyklidit byt po zániku nájmu zanikla (byť provedením exekuce), pak není porušením práva na spravedlivý proces zamítnutí jejich žaloby. Jakékoliv námitky stěžovatelů ohledně neukončeného exekučního řízení, tedy o zániku povinnosti vedlejších účastníků vyklidit byt, nebyly shledány důvodnými, proto obecné soudy logicky musely vycházet ze zániku této povinnosti, a proto absentoval naléhavý právní zájem stěžovatelů na určovací žalobě.
Stěžovatelé byli ve všech fázích řízení zastoupeni advokátkou, proto měli obdržet kvalifikované informace ohledně rozdílu mezi formálním ukončením exekučního řízení a zánikem povinnosti vyklidit byt v důsledku exekuce, stejně jako další informace o právech a povinnostech, příp. o právem chráněných zájmech stěžovatelů (typicky o uplatnění případné náhrady nákladů na zajištění přístřeší). Při jejich absenci je pak soudní spor nadbytečným vynakládáním úsilí a prostředků.
Zmíněný nárok na náhradu újmy vzniklé bezdůvodným vynaložením nákladů na přístřeší jak pak samostatným nárokem, na jehož základě se nelze domáhat změny původního rozhodnutí o povinnosti zajistit přístřeší. Tvrzení o porušení čl. 11 Listiny je z výše uvedených důvodů zcela irelevantní, k žádnému takovému zásahu do majetku stěžovatelů v předmětném sporu nemohlo dojít a nedošlo.
Ústavní soudem dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. října 2011
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu