Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti H. G. a J. K., oba zast. JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, sídlem Na Příkopě 391/7, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.6.2008, č.j. 28 Cdo 2747/2006-104, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.3.2006, č.j. 30 Co 75/2006-83, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Paktu a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 14 bod 6. Paktu:
Jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později tento důkaz vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby.
Čl. 1 bod 1. Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Ústavní soud se nejprve zabýval možností aplikace aplikoval ustanovení § 27 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je řízení zahájeno dnem doručení návrhu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu nastávají právní účinky pro účastníky řízení, jakož i pro další subjekty řízení. Jestliže však v době doručení návrhu stěžovatel nežil, ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, proto nemohl vstoupit do procesních vztahů, které se zakládají podáním návrhu u Ústavního soudu, neboť mu od počátku chyběla zmíněná způsobilost být účastníkem řízení. Nedostatek podmínky řízení by tak byl dán již při zahájení řízení a Ústavní soud by měl řízení o ústavní stížnosti podle § 104 odst. 1, věta první, obč. soudního řádu, ve spojení s § 63 zák. č. 182/1993 Sb., zastavit. Takový postup však I. senát Ústavního soudu považuje za nepřiměřeně tvrdý pro právní nástupce původního stěžovatele, proto přikročil k meritornímu posouzení věci. V této souvislosti dodává, že návrh na přerušení řízení neakceptoval, neboť výsledek dědického řízení není pro posouzení důvodů ústavní stížnosti předběžnou otázkou, která by musela vést k přerušení řízení.
Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud může vyžádat vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání původního stěžovatele jako nepřípustné, protože neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, a stěžovatel proti této konstrukci nevznesl žádné námitky, nežádal Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu.
Krajský soud je - podle stručného vyjádření - přesvědčen, že jeho postupem nedošlo k porušení žádného ústavního práva stěžovatele. Konstatuje, že stížností napadené rozhodnutí stojí na posouzení otázky, zda je možno domáhat se podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva a majetku, který byl převzat státem v rozhodném období podle restitučních předpisů, a to způsobem v nich předvídaným. Při jejím řešení vycházel z již konstantní judikatury, přičemž podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry judikátů podpořená odkazem na rozhodnutí zejména Ústavního soudu, která však jsou z období před vydáním zásadního stanoviska Pl. ÚS st. 21/05.
Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejších účastníků vzdali.
Vzhledem k obsahu vyjádření krajského soudu, které nepřináší žádná nová tvrzení, či argumentaci, nebylo ho třeba zasílat na vědomí a k případné replice právním nástupcům stěžovatele.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu-východ sp.zn. 7 C 66/2004 Ústavní soud zjistil, že původní stěžovatel se žalobou doručenou soudu 27.4.2004 domáhal určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v kat. úz. Šestajovice u Prahy. Informoval, že jde o zemědělský majetek ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., který přešel na stát v důsledku postupu podle dříve platného § 453a obč. zákoníku, tudíž by byl dán restituční důvod podle uvedeného zákona, nemohl se však domáhat vydání jako oprávněná osoba, protože dne 18.4.1974 pozbyl dle Úmluvy o naturalizaci uzavřené mezi Českou republiku a USA státního občanství. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 16.11.2005, č.j. 7 C 66/2004-52, žalobu zamítl, a to po zjištění, že stěžovateli byl v roce 1982 uložen trest propadnutí majetku, později byl zrušen, že však stěžovatel by se nemohl domáhal vydání majetku podle zák. č. 229/1991 Sb., protože nesplňoval kritéria oprávněné osoby (nebyl občanem ČR), nemůže se domáhat (s ohledem na účel restitučních zákonů) určení vlastnického práva podle obecných předpisů. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž polemizoval s hodnocením účinků zrušení trestu propadnutí majetku a vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu o tom, že pokud je zde zvláštní zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě, nemůže se domáhat určení vlastnického práva. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a napadený rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 8.3.2006, č.j. 30 Co 75/2006-83, potvrdil. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž snášel řadu právních a skutkových argumentů na podporu svého stanoviska, včetně odkazů na judikaturu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4.6.2008, č.j. 28 Cdo 2747/2006-104, odmítl pro nepřípustnost a v odůvodnění odkázal na závěry velkého senátu občanskoprávního kolegia (sp.zn. 31 Cdo/22 Cdo/1222/2001) a na stanovisko pléna Ústavního soudu (sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05).
Pl. ÚS 9/99
, bylo využito obecnými soudy při posuzování určovací žaloby stěžovatele a je jím vázán též I. senát Ústavního soudu při svém rozhodování, jinými slovy: závaznost stanoviska se vztahuje na všechny soudce při rozhodování o ústavních stížnostech, včetně těch, kteří pro uvedené stanovisko nehlasovali z důvodů nepřítomnosti a nebo dokonce vyjádřili svůj odlišný názor v separátním vótu.
Za situace, kdy původní stěžovatel základ svého nároku ve sporu o určení vlastnictví předmětných nemovitostí založil na nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku o propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonem jeho žalobu zamítly, když se s jeho názorem důsledně vypořádaly.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, ani jeho právních nástupců, byla ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu