Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti SOCIETE AIR FRANCE, sídlem 45 Rue de Paris, 95 747 Roissy CDG Cedex, 93 290 Tremblay en France, Francouzská republika, jednající v ČR prostřednictvím SOCIETE AIR FRANCE-obchodní zastoupení, odštěpný závod, sídlem Evropská 846/176a, Praha 6, zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem, sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2025 č. j. 17 Co 213/2025-43 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. dubna 2025 č. j. 6 C 10/2025-26, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Tomáše Dvořáčka, a Jiřího Dvořáčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení, a to v bagatelní výši.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že se vedlejší účastníci v civilním řízení domáhali po stěžovatelce žalobou zaplacení 600 EUR s příslušenstvím kvůli zpoždění letu na základě čl. 7 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením řízení zastavil. Vedlejší účastníci vzali žalobu zpět, neboť stěžovatelka žalovanou částku uhradila. Obvodní soud současně stěžovatelce uložil povinnost nahradit každému z vedlejších účastníků náklady řízení ve výši 6 445 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatelky potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 816,75 Kč každému.
Městský soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. října 2024 sp. zn. I. ÚS 3241/23 a dospěl k závěru, že aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, které se týká tzv. formulářových žalob, není namístě.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Rozsáhlá ústavní stížnost je stěžovateli známá a není nutné zde její obsah podrobně rekapitulovat. S ohledem na § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu postačí ve stručnosti shrnout její hlavní body. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou založena na nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23
. Podstatnou část ústavní stížnosti přitom stěžovatelka věnuje argumentaci, kterou zpochybňuje ústavnost tohoto nálezu. Tvrdí, že byl vydán protiústavním postupem v rozporu s § 23 zákona o Ústavním soudu, že se nevypořádal s předchozí judikaturou a že neprovedl test proporcionality. Následně stěžovatelka rozebírá širší důsledky citovaného nálezu, přičemž tvrdí, že má disproporční dopady na letecké společnosti, přetváří náhradu nákladů řízení ve faktickou sankci a je založen na porušení presumpce poctivosti leteckých společností. Na adresu obecných soudů stěžovatelka uvádí, že aplikují závěry uvedeného nálezu mechanicky bez posouzení konkrétní případu, že § 14b advokátního tarifu aplikují formalisticky, že nepřihlédly k její procesní obraně (praktiky společnosti Click2Claim, s níž vedlejší účastníci spolupracovali při vymáhání pohledávky) a že v jejich rozhodnutích absentuje posouzení proporcionality.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V posuzovaném případě jde o otázku nákladů řízení, a to v bagatelní výši [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], což uznává v ústavní stížnosti sama stěžovatelka. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19], tím spíše ve věcech bagatelních [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), body 11 a 34]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou (citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 11, a judikatura tam uvedená).
6. Bylo tak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila, v čem tkví zcela mimořádné okolnosti, které by bagatelnímu případu dodávaly ústavněprávní význam, zejména přesahem vlastních zájmů, který je typicky dán v případech nutnosti sjednotit judikaturu či zakročit proti libovůli obecného soudu [nález ze dne 15. listopadu 2022 sp. zn. IV. ÚS 1132/22
(N 135/115 SbNU 53), bod 13]. Stěžovatelka ústavní význam spatřovala v tom, že se řešená otázka dotýká ústavně zaručených práv leteckých dopravců působících v ČR, kteří vystupují před soudy na straně žalovaných, a v tom, že napadená rozhodnutí jsou důsledkem údajného protiústavního postupu Ústavního soudu při vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23
.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nepředložila dostatečně silné argumenty pro závěr, že kvalitativní stránka věci činí posuzovaný případ nikoliv bagatelním. Stěžovatelka netvrdila nutnost sjednocení judikatury. V následování judikatury Ústavního soudu pak jistě nelze spatřovat libovůli obecných soudů. Ústavní stížnost nepředstavuje opravný prostředek proti dřívějším rozhodnutím Ústavního soudu, notabene nálezům, jež jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné pro všechny orgány a osoby.
Judikatura jistě není a nemůže být zcela neměnná. Ústavní soud však naznal, že k takovému kroku není ve světle stížnostních námitek důvod. Ústavní soud již většinu stěžovatelčiných námitek vypořádal v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/23 , na jehož odůvodnění ve stručnosti odkazuje. Citovaný nález vysvětlil, jak se případ odlišuje od dřívější judikatury týkající se formulářových žalob a proč na něj tato judikatura nedopadá (bod 36 nálezu). V takovém případě pak nebyly splněny důvody pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu, jaký si představovala stěžovatelka, a Ústavní soud je neshledává ani v nynějším případu.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu