Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Lenky Švantnerové a MVDr. Ing. Stanislava Švantnera a JUDr. Františka Švantnera, zastoupených Mgr. Štěpánem Rybářem, advokátem se sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, č. j. 21 Cdo 842/2018-365, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2017, č. j. 1 Co 3/2017-272, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2016, č. j. 23 C 193/2011-234, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Druhá argumentační linie stěžovatelů se týká majetkového vypořádání za vyvlastněné nemovitosti. Stěžovatelé poukazují v ústavní stížnosti na to, že byli ochotni a stále ochotni jsou, převést na vyvlastnitele své vlastnické právo k majetku, o nějž má ŘSD zájem, a to za pomoci celé řady nabízených právních postupů, např. postavení náhradního domu na náklady zájemce o nemovitosti, zaplacení tržní ceny, přesun stávajícího domu na sousední pozemek, výměny domu za jiný starší dům atd. ŘSD setrvává od počátku pouze na variantě zabrání souboru nemovitostí stěžovatelů proti výplatě zcela nedostatečné částky postačující pouze na koupi zasíťovaného pozemku.
Stěžovatelé již před započetím vyvlastňovacího řízení deklarovali ochotu převést zájemci svůj dům s pozemky, a to za částku ve výši 4 mil. Kč, která byla zjištěna na základě posudku znalce. Stěžovatelé rovněž nabízeli ŘSD, že se bez nároku na vyrovnání cen nemovitosti přestěhují do nedalekého domu prodávaného realitní kanceláří za nižší částku, nedosahující ani odhadní částky 4 mil. Kč. Správní a následně též soudní orgány odůvodnily svá rozhodnutí o vyvlastnění pouhým odkazem na veřejný zájem, aniž by se vypořádaly s námitkou nepřípustnosti vedení vyvlastňovacího řízení s ohledem na § 3 odst. 1 vyvlastňovacího zákona.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jim garantovány čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
Dle náhledu Ústavního soudu lze za ústřední argumentaci stěžovatelů považovat jejich nesouhlas se zvoleným způsobem vypořádání za vyvlastnění sporných pozemků. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti ve své podstatě nezpochybňují veřejný zájem na jejich vyvlastnění, nicméně mají za to, že svého majetku byli zbaveni za neférových podmínek. V souvislosti s uvedeným poukazují stěžovatelé na § 10 a násl., vyvlastňovacího zákona, které obsahují způsoby stanovení náhrad za vyvlastnění. Stěžovatelům je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že správní orgány skutečně nevyužily možnosti smírného řešení vzniklé situace a nepřistoupily na uzavření dohody, na jejímž základě by došlo k převodu sporných nemovitostí na stát.
Postupem správních orgánů ve věci se zabýval již Krajský soud v Ostravě, který v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na skutečnost, že jakákoliv dohoda je dvoustranným právním úkonem. To znamená, že jedna ze smluvních stran činí projev vůle směřující k uzavření smlouvy, přičemž k uzavření smlouvy dojde až v okamžiku, kdy návrh smlouvy je přijat druhou smluvní stranou. Za situace, kdy s návrhem vyvlastnitele na uzavření kupních smluv o prodeji dotčených nemovitostí stěžovatelé nesouhlasili a vyvlastnitel neakceptoval návrhy stěžovatelů, obecné soudy učinily ústavně konformní závěr, že k uzavření dohody nedošlo.
Ústavní soud je toho názoru, že z ústavněprávního hlediska není v zásadě podstatné to, jakým způsobem dojde k vypořádání mezi vlastníkem a vyvlastnitelem, ale zda lze toto považovat za férové. To znamená, zda vlastník není v důsledku vyvlastňovacího řízení zkrácen na svém vlastnickém právu. Obecné soudy by tak při posuzování náhrad měly vycházet nejen ze znaleckých posudků na dotčené nemovitosti, ale měly by se zabývat také tím, zda původní vlastník je schopen v daném čase a lokalitě pořídit si za poskytnutou náhradu srovnatelnou nemovitost.
Takový postup obecných soudů lze považovat za přiléhavý nejen ve vztahu ke stávajícím vlastníkům, kteří proces vyvlastnění vnímají zpravidla velmi intenzivně, ale též ve vztahu ke státu samotnému. V případě, že vlastníci nebudou poskytnuté náhrady považovat za férové, lze očekávat zvýšení počtu soudních sporů, jejichž vedení nepřispěje k realizaci účelu, pro který bylo vyvlastňovací řízení zahájeno. Z toho důvodu by obecné soudy v rámci svého odůvodnění měly věnovat svou úvahu tomu, zda rámcově lze za poskytnutou náhradu pořídit srovnatelnou nemovitost.
V projednávaném případě je nutno poukázat na skutečnost, že se v něm nejednalo o stanovení konkrétní výše náhrady, ale o zkoumání podmínek samotného vyvlastnění. V tomto směru je Ústavní soud toho názoru, že závěry obecných soudů lze považovat za zcela ústavně konformní. To zvláště za situace, kdy krajský soud v rámci výrokové části sám poukázal na to, že o náhradě za vyvlastnění bude rozhodnuto až v konečném rozhodnutí.
Namítají-li stěžovatelé, že ŘSD není oprávněno podávat návrhy na vyvlastnění jménem státu, nutno uvést, že tuto námitku vznáší až v řízení před Ústavním soudem. Soudy obecné tak neměly možnost se k této argumentaci vyjádřit v rámci odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu