Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Hoang Son, t. č. ve Vazební věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Karlovarská 130, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2013 č. j. 50 To 243/2013-132 a usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 31. 5. 2013 č. j. 13 Nt 227/2013-74, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel (dále též "obviněný") byl dne 24. 1. 2013 vzat do vazby usnesením Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 13 Nt 106/2013 poté, co soud shledal u stěžovatele naplnění všech tří vazebních důvodů podle ustanovení § 67 trestního řádu [stěžovatel byl obviněn z pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního řádu, za něž je možné uložit trest odnětí svobody v délce trvání osm až dvanáct let].
O propuštění z vazby žádal opakovaně, přičemž v pořadí poslední žádost byla podána 7. 5. 2013; usnesením Okresního soudu Plzeň - jih shora označeným bylo ve vztahu ke stěžovateli rozhodnuto tak, že se ponechává nadále ve vazbě [výrok II. bod a) usnesení]. Ve výroku II. bodě b) téhož usnesení bylo rozhodnuto, že žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu se zamítá s tím, že nahrazení vazby zárukou osob J. Vavřičkové a Hoang Ngoc Mai a písemný slib obviněného se nepřijímají, dohled probačního úředníka se obviněnému nestanovuje a omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí se mu neukládá.
Krajský soud v Plzni, jako soud stížnostní, projednal stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení Okresního soudu Plzeň - jih a rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů § 67 písm. a), c) trestního řádu a jeho žádost o propuštění na svobodu se zamítá s tím, že nabídka převzetí záruky za další chování obviněného J. Vavřičkové a Hoang Ngoc Mai se nepřijímá, stejně jako písemný slib obviněného, a dohled probačního úředníka se nestanovuje.
Obecné soudy podle stěžovatele v průběhu řízení neoprávněně zasahovaly do jeho ústavně zaručených práv zejména tím, že obě napadená usnesení nesplňují požadavek na jejich řádné a vyčerpávající odůvodnění. Konkrétně stěžovatel namítá, že on ani jeho obhájce neobdrželi žádné vyrozumění státní zástupkyně s návrhem na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby, což mělo mít za důsledek skutečnost, že stěžovatel se s návrhem seznámil až při samotném vazebním zasedání, nadto bez řádného přetlumočení (pozn.: stěžovatel je cizincem - státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky). Je toho názoru, že ve vazebních rozhodnutích je třeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení svobody jednotlivce, a to mj. i v rámci posouzení proporcionality mezi omezením svobody a veřejným zájmem na stíhání trestné činnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, který by shora označená usnesení Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih zrušil.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá zejména v nedostatečném odůvodnění shora označených usnesení a v tvrzení, že soudy porušily procesní předpisy, když stěžovateli neumožnily seznámit se dostatečně včas s návrhem státní zástupkyně na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby. Současně namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. výše shrnutý postup soudů je podle stěžovatele v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje restriktivní přístup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí trestního soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního stíhání a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1941/13 ze dne 30. 7. 2013).
Ústavní soud se nedomnívá, že by v průběhu řízení došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V ústavněprávní rovině je právo na spravedlivý proces vyjádřeno tak, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud posuzoval, zda bylo řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích; konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Toto právo však stěžovateli zjevně nebylo upřeno. Obecným soudům není možné vytknout ani svévolnou intepretaci norem jednoduchého práva; k rozhodnutí obecné soudy dospěly na základě řádného a srozumitelného odůvodnění, v čem spatřují důvody pro trvání vazby útěkové i předstižné.
Princip presumpce neviny má závažný dopad ve spojitosti s délkou trestního stíhání. Během trestního řízení jsou shromažďovány důkazy a jen nutnost opatřovat důkazy odůvodňuje prodlužování trestního řízení. U vazeb proto platí doktrína neoslabování podezření a při periodickém přezkumu vazby musí soud zvážit, zda provedené dokazování nevedlo k erozi původního skutkového základu odůvodňujícího vzetí do vazby, aniž by byly zjištěny skutečnosti další, potvrzující důvodnost vazebního stíhání (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 815).
Obecné soudy se dostatečně vypořádaly též s námitkou stěžovatele ohledně nemožnosti včasného seznámení se s návrhem státní zástupkyně na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby a zdůvodnily též zákonnost vazby u osoby stěžovatele. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni plyne, že ze zákona není dána povinnost doručení návrhu na prodloužení vazby podle § 72 trestního řádu. Nadto soud uvedl, že závěr, zda se stěžovatel trestné činnosti skutečně dopustil či nikoliv, bude otázkou dalšího dokazování a případného rozhodování soudu; pro otázku rozhodování o vazbě je zkoumáno již důvodné podezření o spáchání trestné činnosti kladené mu za vinu, včetně existence vazebních důvodů.
V rozhodnutí soudy rozvedly, z jakého důvodu byl stěžovatel vzat do vazby, jakož i důvody svědčící pro závěr o důvodnosti dalšího trvání vazby (pozn.: Krajský soud v Plzni v tomto směru napravil nepřesnost v usnesení Okresního soudu Plzeň - jih, který přímo ve výroku neuvedl, z jakých důvodů je stěžovatel nadále ponechán ve vazbě), včetně nemožnosti přijetí stěžovatelem nabízených institutů nahrazující vazbu. Ve věci není možné dospět k závěru, že by byl v průběhu řízení jakkoliv krácen na svých zákonem stanovených procesních právech; k porušení ustanovení čl.
8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, potažmo ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny podle Ústavního soudu nedošlo.
Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu