Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace BIOENERGO - KOMPLEX, s. r. o., sídlem Pod Hroby 130, Kolín, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Hobzou, advokátem, sídlem Opletalova 600/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 64/2023-98 ze dne 15. 7. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 43 Af 34/2019-101 ze dne 14. 2. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy porušily její základní práva zaručená především v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka je obchodní korporací, která prodává řepkový olej odběratelům v jiných členských státech EU. Stěžovatelka tyto dodávky považuje za osvobozené od daně z přidané hodnoty ("DPH"). Správce daně (Finanční úřad pro Středočeský kraj) s ní ale - přinejmenším v některých daňových obdobích - nesouhlasil.
3. V projednávané věci jde o zdaňovací období únor 2016. V uvedeném období stěžovatelka vykázala dodání řepkového oleje do jiného členského státu. Správce daně provedl daňovou kontrolu a v jejím průběhu vznikly pochybnosti, zda zboží (v celkové hodnotě asi 34 milionů korun) bylo skutečně dodáno dvěma tvrzeným polským odběratelům (společnostem Red Dot a Damian Giera Invest). Podle faktur, které stěžovatelka předložila, byli tvrzení odběratelé konečnými příjemci zboží. Podle předložených dokladů o přeshraniční přepravě (tzv. CMR listů) však zboží obdržely odlišné subjekty - a odlišné subjekty byly uvedeny také na předložených polských vážních lístcích.
Na základě mezinárodní výměny informací se správce daně dozvěděl, že společnost Red Dot je nekontaktní, má virtuální sídlo a nepodává daňová přiznání; nebylo tedy možné ověřit, zda zboží skutečně přijala. Společnost Damian Giera Invest zprostředkovává pojištění a přijetí žádného zboží od stěžovatelky nepřiznala. Pochybnosti správce daně nerozptýlil ani výslech přepravcova dispečera. Správce daně proto stěžovatelce o několik miliónů zvýšil hodnotu daně na výstupu. Stěžovatelka se proti platebnímu výměru odvolala, ale Odvolací finanční ředitelství ho v zásadě potvrdilo (rozhodnutí č. j.
30004/19/19/5300-22442-707666 ze dne 29. 7. 2019).
4. Stěžovatelka proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství brojila správní žalobou, kterou Krajský soud v Praze ("krajský soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Krajský soud se rozhodl nepočkat na vyřešení předběžné otázky položené Soudnímu dvoru EU ("SDEU"), zda pro naplnění podmínek osvobození od daně při dodání do jiného členského státu stačí, vyplývá-li s jistotou ze skutkových okolností, že odběratel byl nutně osobou povinnou k dani. Stěžovatelka totiž setrvale tvrdila, že zboží dodala dvěma určitým odběratelům, ačkoli jí daňové orgány několikrát umožnily objasnit, kdo zboží skutečně odebral; existenci jiných odběratelů nikdy netvrdila. Stěžovatelka podle krajského soudu nerozptýlila důvodné pochybnosti správce daně - neprokázala, že zboží tvrzeným zahraničním odběratelům skutečně dodala. Nejvyšší správní soud ("NSS") následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou (ústavní stížností napadeným rozsudkem).
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že správní soudy protiústavně nadřadily fiskální zájem státu nad její základní práva. Správní orgány a soudy stěžovatelce znemožnily unést důkazní břemeno, v důsledku čehož jí doměřily daň v nezákonné výši. Správní soudy protiústavně neaplikovaly závěry rozsudku SDEU ze dne 29. 2. 2024 ve věci C-676/22, B2 Energy (jež byl vydán na základě dřívějšího rozsudku SDEU ze dne 9. 12. 2021 ve věci C- 154/20, Kemwater ProChemie).
SDEU v něm dospěl k závěru, že pro splnění podmínky osvobození od DPH postačí, lze-li z objektivních okolností dovodit, že odběratelem musela být osoba povinná k dani. NSS dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že se rozsudek SDEU ve věci B2 Energy nepoužije, protože ze spisového materiálu nevyplývají indicie o jiném odběrateli v postavení osoby povinné k dani (body 26-30), čímž NSS prakticky vytvořil neunesitelné důkazní břemeno. Stěžovatelka v průběhu nalézacího řízení "alternativního" odběratele označit nemohla, protože v rozhodné době platilo východisko, že označení jakéhokoliv jiného dodavatele než toho na daňových dokladech znamenalo nesplnění podmínek pro osvobození od daně.
Stěžovatelka odkazovala na rozsudek NSS č. j. 7 Afs 238/2021-73 ze dne 13. 06. 2024, FABIO PRODUKT, ze kterého vyplývá, že důvodem zrušení platebního výměru je procesní nemožnost daňového subjektu dokazovat splnění hmotněprávní podmínky subjektem v postavení osoby povinné k dani; správní orgány a soudy stěžovatelce takovou možnost nedaly.
6. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že z navazujícího rozhodnutí NSS ve věci B2 Energy vyplývá, že indicie o možných odběratelích v postavení osob povinných k dani nevzešly od daňového subjektu, nýbrž byly zjištěny v reakci na mezinárodní dožádání správce daně, které správní orgány a soudy v případě stěžovatelky odmítly. Daňové orgány měly podle stěžovatelky zkoumat ze své vlastní iniciativy, zda odběratel na základě objektivních okolností musel být v postavení osoby povinné. Správní soudy stěžovatelce neposkytly soudní ochranu, v důsledku čehož byla porušena neutralita daně a došlo ke dvojímu zdanění. Správní soudy protiústavně hodnotily povahu plnění v projednávané věci - u surového řepkového oleje je fakticky vyloučeno, aby se toto zboží dostalo k osobě neregistrované k dani.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, ale fakticky znovu tvrdí, že v její věci byla splněna jedna ze dvou hmotněprávních podmínek pro osvobození od DPH, konkrétně že z objektivních okolností případu bylo možné dovodit, že zboží bylo do jiného členského státu dodáno osobě povinné k DPH.
10. Výklad a aplikace předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012). Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tedy Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
11. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku podle Ústavního soudu stěžovatelce srozumitelně a jasně vysvětlil, proč jí nárok na osvobození od DPH nevznikl; především přesvědčivě odůvodnil, proč nebylo ve věci stěžovatelky možné závěry rozsudku SDEU ve věci B2 Energy bez dalšího aplikovat.
12. NSS konkrétně uvedl, že z rozsudku B2 Energy vyplývá jen následující pravidlo: jakmile má daňový orgán k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný odběratel daňového subjektu měl postavení osoby povinné k dani, nemůže nadále trvat na tom, aby to prokazoval daňový subjekt (viz bod 23 napadeného rozsudku) - taková situace však v případě stěžovatelky nenastala. Jak uvedl NSS, v projednávané věci daňové orgány neměly k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný odběratel daňového subjektu měl postavení osoby povinné k dani (bod 26 tamtéž).
13. Určité náznaky, že zboží ve skutečnosti převzaly jiné polské společnosti, přitom stěžovatelka setrvale popírala s tím, že zboží dodala právě odběratelům uvedeným na daňových dokladech, a nikdy nepřipustila (ani v kasačním řízení), že ve skutečnosti zboží dodala jiným odběratelům (bod 27 tamtéž). Jak vyplývá rovněž z rozhodnutí krajského soudu, stěžovatelka existenci alternativních odběratelů nikdy netvrdila, přestože k tomu měla prostor už v daňovém řízení (daňové orgány ji vyzývaly, aby vysvětlila, proč jsou na některých předložených dokladech jiní než tvrzení odběratelé) [viz bod 63 napadeného rozsudku krajského soudu]. Ústavní soud se ztotožňuje s NSS v tom, že daňové subjekty nemohou své nároky uplatňovat alibisticky, tj. na jednu stranu tvrdit a prokazovat, že zboží dodaly konkrétním odběratelům, a zároveň požadovat, aby pro případ neunesení důkazního břemene správní soudy uplatnily závěry rozsudků B2 Energy (viz bod 22 napadeného rozsudku NSS).
14. Namítá-li stěžovatelka, že správní soudy protiústavně hodnotily povahu plnění v projednávané věci, nelze ji v tom přisvědčit. Závěru NSS, že nelze očekávat, že u všech plnění velkého rozsahu budou podmínky pro osvobození od daně automaticky považovány za splněné, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
15. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu