Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatelů 1) Vlastimila Voltra, 2) Jiřiny Voltrové, 3) Jana Pavlise, 4) Jany Pavlisové, 5) Ing. Vratislava Gábrta a 6) Ivy Gábrtové, zastoupených Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2017 č. j. 30 Cdo 1800/2017-218 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016 č. j. 15 Co 336/2016-199, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici domáhali zaplacení částky 12 444 003 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Uvedli, že stavebním povolením Okresního národního výboru Náchod ze dne 11. 4. 1985 č. j. 881/85/Vod-Kš jim byla povolena stavba malé vodní elektrárny umístěné na pozemku parc. č. 543 v k. ú. Hronov. Rozhodnutím o trvalém provozu ze dne 10. 4. 1990 č. j. 1044/90-Vod-Kš byla stavba zkolaudována a následně provozována. Nesprávného postupu se měl Okresní národní výbor Náchod dopustit tím, že nezjistil skutečného vlastníka pozemku a nejednal s ním jako s účastníkem řízení. Stavba proto byla zřízena na pozemku bez řádného užívacího titulu. Skutečný vlastník pozemku se následně úspěšně domohl odstranění elektrárny.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 3. 2016 č. j. 18 C 43/2015-172 byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), vzniká odpovědnost státu za škodu při splnění tří podmínek, a to existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Dovodil, že v nyní posuzované věci nebylo rozhodnutí Okresního národního výboru Náchod nikdy podrobeno přezkumu a pro nezákonnost zrušeno. Z tohoto důvodu bylo nutné žalobu stěžovatelů zamítnout. Obvodní soud se rovněž zaměřil na případný přepjatý formalismus, dospěl však k závěru, že stěžovatelé si museli být vědomi dočasnosti možnosti mít stavbu na cizím pozemku, proto jim v souvislosti s jejím odstraněním nemohla vzniknout škoda.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. Uvedli, že nesouhlasí se závěry o faktické dočasnosti stavby. Pro jejich nájemní vztah byl sice použit formulář pro dočasné užívání, nicméně stavbu malé vodní elektrárny nelze považovat za stavbu dočasnou. Užívací právo k pozemku navíc mohlo zaniknout jen z důvodu veřejného zájmu.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 11. 2016 č. j. 15 Co 336/2016-199 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud v odůvodnění odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zejména rozsudek ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 22 Cdo 162/2007, z nějž vyplývá závěr o tom, že stavebník si musel být vědom dočasnosti práva užívat pozemek. K nyní posuzované věci dodal, že smlouva o užívání pozemku uzavřená nikoliv s jeho vlastníkem je absolutně neplatná. Po společenských změnách v roce 1989 a následné transformaci užívacích vztahů na nájem stěžovatelé pozemek užívali dalších 20 let a podle městského soudu objektivně nemohli být v dobré víře, že budou pozemek užívat bez omezení. Městský soud v odůvodnění rovněž zdůraznil, že zákon o odpovědnosti státu se vztahuje pouze na škodu způsobenou rozhodnutími vydanými ode dne účinnosti tohoto zákona. V nyní posuzované věci by proto přicházela v úvahu aplikace zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění do 15. 5. 1998, příp. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013. Ani podle nich však nelze dovodit naplnění předpokladu příčinné souvislosti.
6. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017 č. j. 30 Cdo 1800/2017-218 odmítnuto, neboť stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují jeho přípustnost.
7. Ústavní stížnost se po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy soustředí na samotnou argumentaci stěžovatelů. Ti v prvé řadě uvádějí, že škoda jim byla způsobena nerespektováním vlastnického práva vlastníka pozemku při rozhodování o stavebním povolení. V dobré víře následně vložili prostředky a vlastní úsilí do stavby a provozu malé vodní elektrárny. Ač se domnívali, že postupují v souladu se zákonem, byla jim uložena povinnost stavbu odstranit.
8. Stěžovatelé zejména nesouhlasí se závěrem, že si museli být vědomi dočasnosti stavby. Takový závěr podle nich může vyplývat pouze z nekritického názvu smlouvy, kterou uzavřeli. Uvádějí, že nemohou nést odpovědnost za to, jaký typ formuláře byl použit státním úředníkem, ani za to, že jiný formulář v rozhodné době nebyl k dispozici. Nadto musely obě strany předpokládat, že k odstranění stavby nedojde, neboť to by bylo možné pouze z důvodu veřejného zájmu. Závěr o nedostatku jejich dobré víry tak považují za rozporný s provedeným dokazováním.
9. Městskému soudu stěžovatelé dále vytýkají, že nezrušil rozsudek obvodního soudu poté, co konstatoval, že byla aplikována nesprávná právní norma. Odmítnutím dovolání jim rovněž měla být odňata možnost polemizovat se závěry obvodního a městského soudu.
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěrem obecných soudů o neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem orgánu a škodou. Tato otázka však byla předmětem ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění do 15. 5. 1998. Předpoklady vzniku odpovědnosti státu podle tohoto ustanovení byly samotný nesprávný postup, škoda a příčinná souvislost mezi nesprávným postupem a škodou. Zkoumání naplnění těchto předpokladů je však aplikací podústavního práva a řešení této otázky nedosahuje ústavního rozměru. Ústavní soud proto není oprávněn do jejího řešení jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů.
14. Ústavního rozměru však dosahuje tvrzení stěžovatelů, že závěr o nedostatku jejich dobré víry je rozporný s provedeným dokazováním. Ústavní soud k tomuto tvrzení uvádí, že stěžovatelé nesprávně zaměňují dočasnost stavby ve smyslu stavebních předpisů, v současné právní úpravě podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, a dočasnost existence práva užívat pozemek, na němž bude stavba zřízena. Je zřejmé, že existence stavby je podmíněna jak veřejnoprávními, tak i soukromoprávními požadavky.
V nyní posuzované věci nebylo zpochybněno stavební povolení ani následné kolaudační rozhodnutí, či samotný provoz malé vodní elektrárny, ale právě existence práva užívat pozemek. Bylo spolehlivě prokázáno, že smlouva o užívání byla uzavřena s nesprávnou osobou, nikoliv tedy se skutečným vlastníkem. Ten se řádně v souladu se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu domohl odstranění neoprávněné stavby ze svého pozemku. Ke smlouvě uzavřené s nesprávnou osobu je třeba uvést, že byla označena jako smlouva o dočasném užívání.
Proto je třeba akceptovat závěr obecných soudů, že stěžovatelé si při zachování obvyklé opatrnosti museli být vědomi dočasnosti nikoliv stavby, ale možnosti mít stavbu na cizím pozemku. K údajné škodě obecné soudy dále poznamenaly, že stěžovatelé užívali pozemek přibližně po dobu dvaceti let, proto nelze dovodit ani samotnou existenci škody.
15. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že jim odmítnutím dovolání byla odepřena možnost polemizovat s právními závěry. Nejvyšší soud řádně zdůvodnil, proč je dovolání stěžovatelů nepřípustné, kdy zejména uvedl, že stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují jeho přípustnost.
16. Ústavní soud závěrem uvádí, že se nemohl zabývat tvrzeními stěžovatelů o anulování smluv a že jim je znemožněno podnikání, neboť tyto otázky nebyly předmětem řízení před obecnými soudy v nyní posuzované věci.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ani městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu