Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Vymáhací a. s., sídlem Primátorská 65, Prachatice, zastoupené JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou, sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 23 Cdo 1550/2022-497, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2022 č. j. 28 Co 7/2022-447 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. července 2021 č. j. 217 C 36/2019-418, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 Ústavy, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby stěžovatelky proti žalované Daniele Stojové (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 523 712,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 217 C 36/2019, byla rozhodnutími obecných soudů žaloba v celém rozsahu zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, tj. rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2021 č. j. 19 Co 307/2020-385, podala stěžovatelka dovolání. Okresní soud proto vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila, ačkoliv byla řádně upozorněna na následky s tím spojené, okresní soud dovolací řízení zastavil.
4. Stěžovatelka následně požádala okresní soud o prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku, což odůvodnila vážným zraněním člena správní rady J. P. coby jediného statutárního orgánu. Okresní soud v záhlaví specifikovaným usnesením návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty zamítl.
5. K odvolání stěžovatelky krajský soud shora označeným usnesením rozhodnutí okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty, potvrdil.
6. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že krajský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, dospěl-li k závěru, že stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku podle § 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje speciální právní úpravu, která striktně stanoví, že se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží, a že zmeškání dané lhůty nelze rozhodnutím soudu prominout.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry rozhodujících obecných soudů a na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně uvádí, že závažné zdravotní důvody jsou nepochybně speciálním odklonem pro prominutí zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Opakuje, že J. P. byl v době pracovní neschopnosti upoután na lůžko, nebyl schopen vykonávat samoobslužné činnosti, komunikovat s okolím nad rámec domácnosti, plně ovládat elektronická zařízení a vyřizovat běžné životní záležitosti. Má za to, že nemožnost zohlednění jakýchkoliv omluvitelných důvodů v případě opožděné platby soudního poplatku a z toho nevyhnutelně plynoucí zastavení řízení představuje takové omezení přístupu k soudu a odepření spravedlnosti, že se ocitá v rozporu s ústavním pořádkem.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Jak Ústavní soud uvedl již v usnesení sp. zn. III. ÚS 2592/22 ze dne 25. 10. 2022 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), které se týká obdobné věci stěžovatelky, esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo podléhá některým omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů v zájmu efektivity řízení. K zásadně přípustným omezením patří též povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, i když usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, může být způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv účastníka řízení [srov. k tomu stanovisko pléna sp. zn. Pl.
ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; č. 124/2013 Sb.)]. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že o neústavnost jde i tehdy, vybočuje-li procesní postup soudu ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se promítnout (vůči stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Deficit postupu soudu při chybném posouzení poplatkové povinnosti je proto způsobilý zasáhnout do ústavně zaručeného práva na přístup k soudu.
11. Podle § 9 odst. 1, věta třetí, zákona o soudních poplatcích platí, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Tuto právní úpravu plénum Ústavního soudu shledalo ústavně konformní, když návrh na zrušení dané části § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. 3. 2021 (č. 193/2021 Sb.) zamítlo. Ústavní soud zde zejména uvedl, že "právo na přístup k soudu je v čl. 36 odst. 1 Listiny formulováno tak, že "[k]aždý se může domáhat stanoveným postupem svého práva".
Na této formulaci je podstatná podmínka, že práva se lze domáhat "stanoveným postupem". Ústavní soud považuje "stanovený postup" upravený v napadeném ustanovení za přísný, avšak ústavně konformní. Každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí." Z hlediska nyní posuzovaného případu a stěžovatelkou předložené argumentace je dále vhodné citovat následující pasáž (srov. bod 38 plenárního nálezu), v níž Ústavní soud zdůraznil: "S navrhovatelem lze souhlasit v tom, že uvedené ustanovení nepomýšlí na všechny případy nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma.
Zvláště se to bude týkat situací, v nichž poplatník není z objektivního hlediska vůbec schopen sdělit soudu okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma, kupříkladu následkem vážné hospitalizace. Ústavní soud nicméně v té spojitosti znovu zdůrazňuje, že samotná existence náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku již představuje pro poplatníka jisté dobrodiní, poněvadž zákon předpokládá, že soudní poplatek uhradí řádně s podáním návrhu na zahájení řízení, tedy okamžikem jeho splatnosti (§ 7 odst. 1 ZSP).
Z toho lze dovodit, že poplatník, který není schopen pro závažnou a jím nezaviněnou překážku (jako by tomu bylo v případě zmíněné hospitalizace) provést úhradu soudního poplatku, zpravidla nebude schopen podat ani samotný návrh na zahájení řízení, neboť jde o úkony souběžné. Poplatník by se obecně neměl spoléhat na to, že při poskytnutí soudem druhé příležitosti zaplatit soudní poplatek nenastanou žádné, byť i pochopitelné komplikace, popřípadě že je bude možno vždy nějakou cestou odstranit a opožděné zaplacení soudního poplatku napravit."
12. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je podle Ústavního soudu standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil. Základním východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu soudu (srov. § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní.
Proto nesplní-li poplatník svou povinnost ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, která sama je již do jisté míry beneficiem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2593/19 ze dne 12. 11. 2019), je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018 či sp. zn. III. ÚS 841/19 ze dne 28. 5. 2019). Současně je vhodné doplnit, že vyskytnou-li se objektivní okolnosti, pro které poplatník nemůže bez své viny a ze závažných důvodů zaplatit soudní poplatek ve lhůtě stanovené soudem, je na něm, aby tuto skutečnost soudu sdělil a doložil, ovšem pouze v průběhu této lhůty.
Jedině v takovém případě soud po uplynutí dodatečné lhůty řízení nezastaví, nebyl-li poplatek zaplacen [§ 9 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích].
13. Za podstatnou je v nyní posuzované věci nutno považovat tu skutečnost, že k úhradě soudního poplatku ze strany stěžovatelky došlo až po uplynutí lhůty k tomu stanovené, tedy opožděně. V soudem určené lhůtě odpovídající § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích na účet soudu nedorazila příslušná platba, proto nemohl okresní soud postupovat a reagovat jinak než zastavením řízení.
14. Ústavní soud proto s ohledem na předestřené okolnosti uzavírá, že došlo-li v nyní posuzovaném případě rozhodnutím okresního soudu, potvrzeným rozhodnutím krajského soudu, k zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nelze v tomto postupu obecných soudů spatřovat cokoliv, co by svědčilo o jeho neústavnosti.
15. Neústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, což je jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, a proto v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. K tomu Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem. Je tomu tak mimo jiné proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu