Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Martiny Sajtlerové, zast. JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30.10.2012, č.j. 6 C 116/2012-43, za účasti Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníka řízení, a Adély Andrlíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení příslušných ustanovení Listiny. Vzhledem ke zjištění, že podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky ohledně podmínek pro aplikaci § 150 obč. soudního řádu, odkazuje Ústavní soud na svůj dosavadní přístup k hodnocení postupu soudů při rozhodování podle tohoto ustanovení. Např. v nálezu sp.zn.
Vedlejší účastnice se žalobou domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 5 100,- Kč s příslušenstvím, kterou jí byla stěžovatelka povinna zaplatit za elektřinu, plyn a vodu, jež spotřebovala ve vymezeném období v souvislosti s užíváním konkrétního bytu. Okresní soud, po zhodnocení existujícího stavu, žalobu zamítl (výrok I.) a žádné z účastnic nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Při posuzování případné náhrady nákladů řízení vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla ve sporu úspěšná, a že v takovém případě by měla právo na náhradu nákladů řízení, které v něm účelně vynaložila. Avšak dodal, že v posuzované věci shledává důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 obč. soudního řádu, pro které stěžovatelce právo na náhradu nákladů nepřiznal; tyto důvody spatřuje jednak v tom, že vedlejší účastnice je důchodkyní a také v tom, že vznik sporu do určité míry spoluzavinila stěžovatelka, pokud bez právního důvodu přechodně užívala byt jiného.
, vyjádřil Ústavní soud tento přístup následující právní větou: "Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.
července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ust. § 150 o. s. ř.), a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním.
Aplikace ust. § 150 o. s. ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly." V posuzované věci Ústavní soud shledal, že použití ustanovení § 150 obč. soudního řádu založil okresní soud na dvou důvodech (viz výše), z nichž Ústavní soud zejména akcentuje druhý z nich, tedy ten, který je založen na protiprávním chování samotné stěžovatelky.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu