Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti I. K. a L. K., zastoupených advokátem JUDr. J. C., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 115/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 9 To 148/2003, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 12. 2002, sp. zn. 1 T 345/2002, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním trestného činu zpronevěry podle ust. § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, stěžovatel návodem k tomuto trestnému činu a oba stěžovatelé byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců s podmínečným odkladem na zkušební dobu 2 let.
Krajský soud v Brně následně napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatelů proti rozsudku soudu prvního stupně a Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání stěžovatelů proti usnesení odvolacího soudu tak, že dovolání odmítl podle ust. § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť podle dovolacího soudu nebyly v daném případě naplněny dovolací důvody. Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo zaručené ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou. Podle stěžovatelů došlo napadenými rozhodnutími k porušení čl.
2 odst. 3 Ústavy ČR, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen způsoby, které zákon stanoví, a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze státní moc uplatňovat v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon. Rovněž obecné soudy měly porušit čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť neposoudily jejich záležitost nestranně a spravedlivě. Tvrzeného zásahu do těchto základních práv se obecné soudy měly dopustit tím, že - stručně vyjádřeno - nesprávně hodnotily prováděné důkazy a rozhodly neobjektivně, což se podle stěžovatelů promítlo jak do zásady zákonnosti, tak do zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v ústavní stížnosti toliko zopakovali námitky proti dokazování, které již uplatňili v řízeních o opravných prostředcích, jež řízení o ústavní stížnosti předcházela.
S těmito námitkami stran hodnocení důkazů se ve svém rozhodnutí vypořádal především odvolací soud, který neshledal porušení procesních kautel zakotvených v trestním řádu a neshledal ani důvod pro přehodnocení závěrů týkajících se prokázání viny stěžovatelů, k nimž dospěl soud nalézací. Samotná polemika stěžovatelů s výsledky trestního řízení nemůže zakládat tvrzený zásah do základních práv a svobod. Za dané situace proto nevidí ani Ústavní soud důvodu přistoupit k přehodnocování hodnocení důkazů, k němuž obecný soud v řízení dospěl, když zevrubná odůvodnění napadených rozhodnutí se jeví jako přesvědčivá a logická a nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2004 JUDr. František Duchoň předseda senátu