I.ÚS 260/26 ze dne 24. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Čermákové, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem K Vršku 80, Jílové u Prahy, proti výrokům I a II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2026 č. j. 26 Co 2/2026-197 a výroku II rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 11. listopadu 2025 č. j. 5 C 211/2025-128, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených výroků, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Ing. Martina Grulicha a Mgr. Elišky Grulich Popelkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností stěžovatelka spojila i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") napadeným rozhodnutím určil, že výpověď z nájmu nemovitostí podaná stěžovatelkou je neplatná a neoprávněná (výrok I). Zároveň stěžovatelce jako procesně neúspěšné uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení ve výši 43 791 Kč (výrok II).
3. Stěžovatelka i vedlejší účastníci proti výroku II podali odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 55 278,72 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I). Zároveň stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 8 603,10 Kč (výrok II). Argumentaci stěžovatelky ohledně toho, že v průběhu řízení uznala, že se výpověď, která byla předmětem řízení, nestala účinnou, že vznesla námitku nepřípustnosti podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu a námitku neúčelnosti obrany práv žalujících nájemců, považoval krajský soud za právně bezvýznamnou. Tyto námitky představují nesouhlas stěžovatelky s nárokem žalobců uplatněným v řízení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že ve vztahu k vedlejším účastníkům řízení je pronajímatelkou rodinného domku. Výše částky, kterou je povinna zaplatit, pro ni má s ohledem na její osobní a majetkový status rdousící efekt. Krajský soud zcela ignoroval její věcnou argumentaci v odvolání. Rezignoval na rozlišení nákladů mezi těmi, které byly učiněny po doručení nové výpovědi z nájmu, v níž byla výslovně uznána neplatnost první výpovědi z nájmu, a těmi po doručení repliky stěžovatelky k žalobě vedlejších účastníků, v důsledku čehož odpadl předmět řízení. Další procesní úkony se staly nadbytečnými a neúčelnými. Pro stěžovatelku je argumentace krajského soudu překvapivá a neměla možnost se k ní vyjádřit. Soudy tak měly náhradu nákladů moderovat a za účelně vynaložené považovat pouze dva úkony právní služby.
Ve zbytku stěžovatelka odkázala na své odvolání proti rozhodnutí okresního soudu přiložené k ústavní stížnosti. Nadto je výpočet v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025 sp. zn. 25 Cdo 1552/2025.
5. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
6. K přezkumu rozhodnutí stran výroku o nákladech řízení se Ústavní soud konstantně staví zdrženlivě. I přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele totiž zpravidla sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody (srov. nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 , bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18 , bod 15). Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o ákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.
7. Ústavní soud v právě posuzované věci výše popsané okolnosti neshledal. Stěžovatelka neústavnost napadených rozhodnutí dovozuje zejména z toho, že v řízení neplatnost výpovědi z nájmu uznala a další úkony vedlejších účastníků tak nemohly být vynaloženy účelně. Jak uvedl krajský soud, stěžovatelka však v tomto podání označila výpověď z nájmu za neúčinnou, vznesla ale i námitku nepřípustnosti podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu a námitku neúčelnosti obrany práv žalujících nájemců. To ostatně vyplývá i z odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak nárok vedlejších účastníků zpochybňovala (nikoli uznávala). Její námitka je proto nepřiléhavá a nemohla tak ani založit ústavněprávní přesah věci.
8. Stěžovatelka ústavněprávní rozměr věci dovozovala i s ohledem na své osobní a majetkové poměry. Aniž by Ústavní soud její situaci zlehčoval, nezakládají tyto okolnosti ústavní přesah věci bez dalšího. To navíc za situace, kdy k prokázání svých majetkových poměrů doložila pouze potvrzení o pobírání invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně, které má samo o sobě omezenou vypovídací hodnotu o jejích celkových majetkových poměrech (ostatně i s ohledem na předmět řízení před obecnými soudy).
9. Jde-li pak o odkaz stěžovatelky na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, není zřejmé, co z něj dovozuje. Uvedené rozhodnutí se týká krácení odměny při zastupování více účastníků ve smyslu § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy uvedené ustanovení aplikovaly (srov. bod 14 rozsudku okresního soudu, resp. body 16 a 22 rozhodnutí krajského soudu). Stěžovatelka přitom svou argumentaci blíže nevysvětlila a není tak zřejmé, v čem podle ní spočívá ústavněprávně relevantní pochybení. 10.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu