Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti 1. brněnské investiční, a.s., se sídlem Štefánikova 7, Brno, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2017 č. j. 30 A 61/2017-67 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018 č. j. 10 As 384/2017-60, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozsudku. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrálního pracoviště Brno-město (dále jen "katastrální úřad"), který provedl výmaz údajů evidovaných ke stavbám stěžovatelky, ačkoli jejich odstranění silničním správním úřadem bylo krajským soudem označeno za nezákonný zásah. Podle stěžovatelky jí též bylo odepřeno právo na soudní ochranu v důsledku restriktivního, nesprávného a ústavně nekonformního výkladu zaujatého správními soudy, které postup správních orgánů následně aprobovaly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že silniční správní úřad odstranil na konci roku 2016 stavby ve vlastnictví stěžovatelky, které stály na pozemcích p. č. X1 a X2 v katastrálním území města Brna (tzv. tržnice Pohořelec), neboť stěžovatelka neměla povolení ke zvláštnímu užívání komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Stavby podle silničního správního úřadu představovaly nepovolený zábor komunikace a výzvě k jejich odstranění stěžovatelka nevyhověla. Statutární město Brno v návaznosti na faktické odstranění staveb podalo dne 23.
1. 2017 ke katastrálnímu úřadu návrh na změnu druhu dotčených pozemků. V něm odkázalo na sdělení stavebního úřadu, podle něhož se na pozemcích již nenacházejí žádné stavby; stavby byly rovněž vymazány z registru územní identifikace adres a nemovitostí (RÚIAN). Katastrální úřad proto na konci ledna roku 2017 provedl výmaz všech údajů evidovaných ke stavbám žalobkyně podle § 28 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen "katastrální zákon"). V reakci na výmaz údajů o stavbách podala stěžovatelka ke krajskému soudu žalobu proti nezákonnému zásahu.
Namítala, že pokud krajský soud považoval za nezákonný zásah odstranění staveb, nemohl být navazující postup žalovaného v souladu se zákonem. V záhlaví označenými rozsudky krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s.
ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř.
nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti postupu katastrálního úřadu. Mezi nezákonným zásahem silničního správního úřadu a postupem katastrálního úřadu neshledaly přímou vazbu, neboť katastrální úřad nemohl postupovat jinak, než vymazat z katastru nemovitostí údaje o stavbách, které již prokazatelně neexistují.
Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou stěžovatelky, že v daném případě nemělo být prováděno záznamové řízení (zápis údajů záznamem) podle § 19 a § 28 katastrálního zákona ve spojení s § 30 odst. 5 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška). Oba soudy došly k závěru, že zápis v katastru nemovitostí nemůže umožnit další trvání vlastnického práva, pokud již neexistuje způsobilý předmět vlastnictví. Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu (rozsudek č. j.
6 As 166/2015-27) dovodil, že katastrálnímu úřadu nenáleží nalézat právo. Smí činit jen základní a jednoduché právní úkony vycházející z obsahu zkoumaných listin. Nemůže řešit sporné právní otázky, aby nevybočil ze své evidenční role.
Ústavní soud ověřil, že až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatelky dospěly oba soudy k závěru, že katastrální úřad při výmazu údajů evidovaných ke stavbám stěžovatelky v katastru nemovitostí postupoval v souladu s katastrálním zákonem. Jak krajský, tak i kasační soud na námitky stěžovatelky náležitě reagovaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu