Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Hulvy, MBA, LL. M., advokáta se sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 252/2016-27 ze dne 23. května 2016 a usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 24 L 639/2016-13 ze dne 20. dubna 2016, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, takto: Řízení se přerušuje.
O d ů v o d n ě n í :
1. Okresní soud v Opavě přiznal stěžovateli jako opatrovníku pro řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu odměnu ve výši 1 694 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu o odměně potvrdil s tím, že odměna byla správně vypočtena podle § 9 odst. 5 a § 12a odst. 1 advokátního tarifu.
2. Proti rozhodnutím krajského a okresního soudu stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Porušení spatřuje mimo jiné i v aplikaci protiústavní úpravy § 9 odst. 5 a § 12a odst. 1 advokátního tarifu.
3. Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 395/19 ze dne 14. 5. 2019 předložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení § 9 odst. 5 advokátního tarifu pro jeho rozpor s čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
4. Řízení o tomto návrhu je vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 4/19 a bude v něm řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci stěžovatele. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. února 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94
(N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následné použití právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.
12. Jak již bylo uvedeno při rekapitulaci, plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. 3. 2020 zrušilo § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech " , jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní", a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Plénum ve svém rozhodnutí dovodilo, že daná část § 9 odst. 5 je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a kontextuálně také s právem na právní pomoc podle čl.
37 odst. 2 Listiny. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky ustanovené soudem podle zákona o zvláštních řízeních soudních je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací i právem podnikat, vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle § 30 občanského soudního řádu. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), kterou Ústavní soud již v nálezu ze dne 24.
9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19
(N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.) podrobně rozebíral [srov. například nález ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 14/17
(N 134/90 SbNU 205; 200/2018 Sb.) a nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 13/14
(N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.) a rozsudky ESLP ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80) a ze dne 18. 10. 2011 ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku (stížnost č. 31950/06)], vyplývá, že stát ani advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem nebo dokonce bez nároku na odměnu, neodporuje ústavnímu pořádku. Na druhou stranu ani rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na svévolných (libovolných) kritériích nebo úvahách.
Naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria však v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Naopak § 9 odst. 5 advokátního tarifu vychází podle Ústavního soudu z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků ve zvláštních řízeních soudních za podmínek stanovených výše citovaným zákonem (srov. k tomu přiměřeně bod 38 nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 4/19 ).
13. Také ve stěžovatelově věci byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo získávat prostředky pro životní potřeby prací a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, a to ať již závislou činností jako zaměstnaný advokát, nebo jako advokát vykonávající advokacii v obchodní společnosti, anebo podnikáním ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny (Ústavní soud chápe právo podnikat jako speciální právo vůči právu získávat prostředky pro životní potřeby prací). V souladu s již citovaným nálezem sp. zn. Pl.
ÚS 4/19 má Ústavní soud rovněž za to, že stanovil-li normotvůrce odlišnou výši odměny pro advokáty jmenované soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní, zasáhl tím kontextuálně také do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu) a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami.
Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní, co se týká kritérií přiměřenosti poskytnutí odměny za takovou činnost.
14. Závěr Ústavního soudu tudíž lze shrnout tak, že určením odměny advokáta ustanoveného soudem opatrovníkem podle zákona o zvláštních řízeních soudních (č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů) s odkazem na § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dochází k porušení zásady rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
15. Na základě těchto východisek nyní rozhodující senát Ústavního soudu konstatuje, že určil-li krajský soud odměnu stěžovatele jako advokáta vykonávajícího opatrovnictví i s odkazem na § 9 odst. 5 advokátního tarifu, porušil tím zásadu rovnosti k uplatňování základního práva stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Důvodem pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení je tak rozpor se zásadou rovnosti podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
16. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení § 12a advokátního tarifu pak Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19 se k problematice stanovení paušálního procentního snížení odměny podle § 12a advokátního tarifu vyslovil tak, že "obecné snížení, jak lze dovodit zejména z výše citované judikatury ESLP, však není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po advokátu lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné ovšem je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií" [srov. bod 39 nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19
(N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.)]. Jedná se ostatně o konstantní závěr Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokrát rozhodl, že snižování nároku advokáta o 20 % dle § 12a advokátního tarifu je z ústavněprávního hlediska přípustné (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2488/17 ze dne 27. 2. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1213/17 ze dne 30. 5. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 2082/15 ze dne 12. 8. 2015 aj.).
17. Ústavní soud tedy z těchto důvodů ústavní stížnosti zčásti vyhověl a zrušil usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 24 L 639/2016-13 ze dne 20. dubna 2016 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 252/2016-27 ze dne 23. května 2016 podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení § 12a advokátního tarifu pak odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).