Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. D., t. č. Věznice Ostrov, zastoupeného advokátkou Mgr. Kateřinou Vávrovou, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 190/2021-59 ze dne 22. 7. 2021 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 7 PP 65/2021-47 ze dne 18. 6. 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň stěžovatel požádal o přednostní projednání věci. Stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti označil pouze rozhodnutí krajského soudu, nicméně ústavní stížnost byla nadepsána jako směřující i proti rozhodnutí okresního soudu, který byl stěžovatelem označen jako účastník řízení a jehož rozhodnutí stěžovatel argumentačně napadá. Ústavní soud tedy vyšel z toho, že stěžovatel brojí skutečně proti oběma rozhodnutím obecných soudů.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 7 PP 65/2021, ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 let uloženého za zvlášť závažný zločin loupeže rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 72 T 74/2019 ze dne 23. 7. 2019 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 223/2019-1301 ze dne 12. 4. 2021. Dle okresního soudu nebylo prokázáno stěžovatelovo polepšení ani zde není prognóza vedení řádného života na svobodě. Z hlediska stěžovatelova pobytu ve vězení okresní soud zejména postrádá, že by se stěžovatel podrobil výchovnému či terapeutickému programu zaměřenému na násilnou trestnou činnost. Ohledně prognózy vedení řádného života je okresní soud údajně skeptický, přičemž poukázal především na to, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil krátce po podmíněném propuštění z výrazného trestu odnětí svobody na Slovensku, čímž porušil zkušení dobu podmíněného propuštění ve věci Okresního soudu v Prešově a dal najevo svůj postoj k institutu podmíněného propuštění obecně.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením pak krajský soud stěžovatelovu stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu. Podle krajského soudu nejsou zprávy z věznic o stěžovateli nikterak nadprůměrné. K námitce stěžovatele, že v jednací síni při poradě senátu okresního soudu zůstal státní zástupce, krajský soud konstatoval, že to z ničeho nevyplývá.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly možnostmi, které z hlediska nápravných programů při výkonu trestu měl. Není údajně na stěžovateli, jaký program a s jakým zaměřením podstoupí, nýbrž je zařazen do programu, který vyhodnotí speciální pedagog a schvaluje ředitel věznice. Dle stěžovatele mu tak nemůže být vyčítáno, že byl program nedostatečný či nedostatečně zaměřený na psychologickou stránku. Stěžovatel navíc ve věznici nastupoval do zaměstnání a není reálné, že by se vězňům někdo věnoval po pracovní době.
5. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že nepřihlédl k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 29. 1. 2021 ani k nálezu sp. zn. I. ÚS 1783/20 ze dne 16. 2. 2021, jež byl vydán ve stěžovatelově věci. Stěžovatel nesouhlasí, že není naplněna prognóza vedení řádného života, přičemž v této souvislosti poukazuje na své příkladné chování ve věznici.
6. Stěžovatel také namítá, že poradě senátu okresního soudu byl přítomen státní zástupce. Místnost, ve které stěžovatel čekal i s dalšími odsouzenými, je přímo navázána na jednací místnost, od níž je oddělena pouze tenkými dveřmi, přes které stěžovatel slyšel hlas státního zástupce. Krajský soud tuto námitku údajně řádně nevypořádal, neboť se spokojil s tím, že v protokolu není uvedeno, že by státní zástupce místnost neopustil. Zároveň tam ale není uvedeno, že by ji opustil. Krajský soud navíc nezdůvodnil, proč okresní soud nepořídil z veřejného zasedání zvukový záznam.
7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
8. Krajský soud v Plzni uvedl, že se často setkává s tím, že jednání okresních soudů nejsou z různých důvodů nahrávána a protokol je diktován. Vždy se řídil zásadou, že soudce jako osoba vázaná profesní ctí a osoba, která za protokol odpovídá, jej diktuje v souladu se skutečností a ten je správný, pokud není prokázán opak. V tomto konkrétním případě neměl krajský soud důvod pochybovat o správnosti protokolace okresního soudu a o tom, že státní zástupce poradě senátu přítomen nebyl.
9. Okresní soud v Karlových Varech zcela odmítl "lživé tvrzení" stěžovatele, že porada senátu proběhla za přítomnosti státního zástupce. Podle okresního soudu se to nezakládá na pravdě a odporuje to náležitému profesnímu přístupu senátu okresního soudu k výkonu své funkce. Jednací síň věznice Ostrov je opatřena třemi vchody, přičemž jeden z nich slouží pro veřejnost, jeden pro odsouzené, kteří jsou přiváděni a odváděni eskortou, a třetí ústí do místnosti, kam odchází státní zástupce při poradě senátu. Takto státní zástupce dle soudu odešel i v rámci zasedání konaného v této věci. Není dle okresního soudu pravda, že místnost, kam jsou odváděni eskortou odsouzení při poradách senátu, je oddělena pouze tenkými dveřmi, neboť za dveřmi z jednací síně je prostor pro příslušníky Vězeňské služby České republiky a z této odcházejí odsouzení i při poradách senátu do místnosti (cely), která je za dalšími dveřmi. Jednací síň věznice Ostrov, kde probíhají veřejná zasedání ohledně žádostí odsouzených o podmíněná propuštění, není dle okresního soudu opatřena kamerovým systémem. K zasedání byla přibrána zapisovatelka, tedy soudní osoba, která není protokolující úřednicí a není oprávněna pořizovat zvukový záznam. Jde-li pak o samotné rozhodnutí, okresní soud hodnotil mimo jiné sklony stěžovatele odsouzeného k páchání velmi závažné trestné činnosti majetkové povahy, kdy se stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu na Slovensku stanoveného na 7 roků dopustil shodné trestné činnosti na území našeho státu.
10. Okresní státní zastupitelství v Karlových Varech ve vyjádření poukázalo na to, že stěžovatel poté, co byl na Slovensku podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonával za závažnou násilnou trestnou činnost, se ještě v témže roce na území České republiky dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže. K námitce stěžovatele, že byl státní zástupce přítomen poradě senátu, okresní státní zastupitelství konstatovalo, že státní zástupce této poradě přítomen nebyl a předsedkyně okresního soudu by jeho přítomnost nepřipustila.
11. Stěžovatel v replice uvedl, že se jednání konalo v letní den s vysokými teplotami a všechna okna jednací síně byla otevřena. Pokud tomu tak je, jde v celách slyšet, co se v jednací síni odehrává. V jeho případě navíc došlo k situaci, že vězeňská služba jej neodvedla až do prostoru cel, nýbrž stěžovatele ponechala v místnosti pro vězeňskou službu i s vychovatelem. V této místnosti bylo údajně slyšet, že státní zástupce zůstal v jednací síni a neopustil ji, dokud se do ní stěžovatel nevrátil. Podle stěžovatele by tuto skutečnost prokázaly kamerové záznamy, neboť pokud by státní zástupce jednací místnost opustil, bylo by to zaznamenáno na kameře, která je na chodbě.
12. Podle stěžovatele je za dveřmi, jimiž podle okresního soudu odešel státní zástupce, "prostor, zřejmě místnost, která však slouží pouze k potřebám soudce", a státní zástupce by se neměl v těchto prostorách pohybovat, protože pokud se tak děje "a místnost sloužící pro uskladnění spisů a potřeby soudu využívá jen státní zástupce", vzbuzuje to pochybnosti o přístupu soudu ke stranám sporu. Stěžovatel zjistil dotazem na vězeňskou službu, že v případě, že odsouzený má obhájce, je praxe taková, že při poradě soudu je obhájce a státní zástupce na stejné chodbě před jednací místností, "nikoli, jak soud I. stupně uvádí, v místnosti pro státního zástupce".
13. Krajský soud si měl dle stěžovatele vyžádat kamerové záznamy, stanovisko vězeňské služby a vychovatele, který s odsouzeným v místnosti pro vězeňskou službu byl a rozhovor uvnitř jednací místnosti slyšel. Stěžovatel konečně poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005). Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeně odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem učiněné právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
16. V posuzované věci soudy řádně odůvodnily, proč žádosti stěžovatele nevyhověly, přičemž poukázaly mimo jiné na to, že se stěžovatel trestné činnosti dopustil velmi krátce po podmínečném propuštění z výrazného trestu odnětí svobody na Slovensku, jakož i na to, že hodnocení stěžovatele ze strany věznic je průměrné.
17. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že soudy přihlédly k jeho trestní minulosti, tak Ústavní soud zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ve svých rozhodnutích ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 830/15 ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1089/15 ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 300/16 ze dne 26. 4. 2016). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko a jen s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018), k čemuž však v dané věci nedošlo.
18. Soudy se zabývaly i stěžovatelovým chováním v rámci výkonu trestu, přičemž dospěly k závěru, že nebylo nikterak nadprůměrné, čímž se věc odlišuje od věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 2201/16 , na kterou stěžovatel odkazuje. V ní krajský soud vůbec neuvážil četné aktuální zprávy a vyjádření k osobnosti, nápravě i dalším poměrům stěžovatele, včetně jeho přístupu ke své drogové minulosti a drogové problematice vůbec, které byly v řízení shromážděny a které všechny vyznívaly v zásadě příznivě pro stěžovatele. Z učiněných skutkových zjištění bylo dovozeno, že u stěžovatele došlo k velkému osobnostnímu růstu. Stěžovatel po dobu svého výkonu trestu sepisoval životopisný román, který byl již knižně vydán, a rovněž se za doprovodu personálu věznice účastnil akcí mimo věznici, včetně preventivně zaměřené besedy o drogách pro žáky základní školy a účinkoval na divadelním vystoupení pro děti (viz k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. 2215/21 ze dne 26. 10. 2021). Jde-li pak o nález sp. zn. II. ÚS 1945/20 , i v něm byly skutkové okolnosti odlišné, neboť výkon trestu byl tehdy stěžovatelovým prvním nepodmíněným trestem odnětí svobody. Skutečnost, že se dopustil trestné činnosti krátce po podmíněném propuštění z výkonu trestu, tedy tehdy ani zohledněna být nemohla.
19. Lze dodat, že v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1783/20 ze dne 16. 2. 2021 nebylo v rámci rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 223/2019-1301 přihlíženo k jeho dřívějšímu odsouzení pro totožnou trestnou činnost spáchanou na Slovensku celkem šesti útoky jako k okolnosti přitěžující, přičemž tato skutečnost byla vzata v úvahu toliko v rámci širšího hodnocení osoby stěžovatele a jeho sklonů k jednání v rozporu se zákonem. V důsledku toho byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání toliko čtyř let (původně - před kasačním zásahem Ústavního soudu - byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce devíti let). Citovaný nález tedy byl plně respektován, přičemž z něj v žádném případě neplyne, že by stěžovatelovo jednání, pro které byl odsouzen na Slovensku, resp. jeho přístup k podmíněnému propuštění z trestu za něj uloženého, nemohlo být zohledněno v rámci nynějšího rozhodování o podmíněném propuštění, a to tím spíše za situace, kdy k němu bylo v rámci ukládání původního trestu přihlédnuto v tak omezené míře.
20. Poukazuje-li stěžovatel na obtíže se splněním podmínek, které považoval okresní soud za významné, pak Ústavní soud poznamenává, že to měl v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti stěžovatel namítnout již ve své stížnosti ke krajskému soudu. Jak navíc Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1681/13 ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2478/14 ze dne 16. 10. 2014 nebo sp. zn. III. ÚS 3621/15 ze dne 5. 4. 2016). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (viz již citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 2215/21 ).
21. Jde-li o námitku, že závěrečné poradě senátu okresního soudu byl přítomen státní zástupce (ačkoli by nepochybně šlo o potenciálně závažné pochybení), stěžovatelovo tvrzení není ničím doloženo, jeho argumentace se naopak i ve světle vysvětlení okresního soudu jeví jako vnitřně rozporná. Stěžovatel uvádí, že státní zástupce "neopustil po celou dobu jednací místnost", což ovšem dokládá toliko tím, že státního zástupce uvnitř slyšel. Osobně se stěžovatel v místnosti, kde probíhala porada senátu, nenacházel, lze si tedy těžko představit, jak může s naprostou jistotou tvrdit, že státní zástupce místnost vůbec neopustil. Dle názoru Ústavního soudu okresní soud logicky vysvětlil, co mohlo stěžovatele mást (tedy to, že s ním státní zástupce neopustil jednací síň stejnými dveřmi), jakož i to, proč nebyl pořízen zvukový záznam. Na to stěžovatel reaguje tím, že na jednu stranu připouští, že pořádně neví, co se za dveřmi, kterými měl státní zástupce odejít, nachází (slovy stěžovatele tam "je prostor, zřejmě místnost"), na stranu druhou bezpečně ví, k čemu prostory za dveřmi slouží ("pouze k potřebám soudce", resp. "pro uskladnění spisů"). Každopádně, i kdyby se v místnosti za dveřmi, kterými měl státní zástupce odejít, skutečně nacházely spisy, není zřejmé, jak přítomnost státního zástupce v takové místnosti porušovala stěžovatelova ústavně zaručená práva, když jednak při rozhodování má senát spis u sebe, navíc státní zástupce jako strana řízení pochopitelně může do spisu nahlížet. Stěžovatel netvrdí, že by bylo ve spise něco pozměněno, něco by v něm chybělo apod.
22. Stěžovatel poukazuje na možný kamerový záznam, kdy ale nebylo sporné, že státní zástupce neopustil jednací síň stejnými dveřmi na chodbu, z níž by stěžovatel chtěl kamerový záznam získat. Pokud se pak dovolává stanoviska vychovatele, který údajně rozhovor uvnitř také slyšel, pak stěžovateli nic nebránilo (alespoň to stěžovatel netvrdí), aby prostřednictvím své advokátky takové stanovisko obstaral a přiložil ho k ústavní stížnosti. Prosté tvrzení, že stěžovatel slyšel hlas státního zástupce přes zeď, však Ústavní soud nepovažuje za dostatečné pro to, aby tuto námitku neshledal zjevně neopodstatněnou.
23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Důvody k přednostnímu projednání Ústavní soud neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu