Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky IMCA spol. s r. o., se sídlem Zelený pruh 99, 140 02 Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, se sídlem Vinohradská 126, 130 00 Praha 3, proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 58 Co 202/2010, a proti zamítavému výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 14 C 325/2007, spojené s návrhem na zrušení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a části čl. II zákona č. 160/2006 Sb. ve slovech "pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen," za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto: Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 236.777,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.); v převyšující části 138.068,- Kč a 3.570,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soudem druhého stupně byl (ústavní stížností napadeným výrokem) zamítavý výrok II. co do částky 138.068,- Kč potvrzen; v dalších výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen k dalšímu řízení.
Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelkou vznesený nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu [§ 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."], která měla vzniknout průtahy v řízení vedeném od roku 1996, tedy nesprávným úředním postupem [§ 13 zákona č. 82/1998 Sb.], je promlčen. Vyšly ze zjištění, že řízení, v němž měly vzniknout průtahy, bylo pravomocně skončeno dne 13. 9. 2005. K datu účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl zaveden institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, tedy k 27. 4. 2006, však byl již tento nárok promlčen, a to v šestiměsíční lhůtě dle novelizovaného § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvním sledu namítá, že obecné soudy porušily spravedlivý proces tím, že nepředložily otázku ústavnosti ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. k rozhodnutí Ústavnímu soudu. Meritorně pak považuje ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za rozporné se zákazem retroaktivity, neboť obsahuje nepřiměřeně krátkou promlčecí lhůtu, která navíc znamená "promlčení nároku již okamžikem jeho vzniku." Navrhuje zrušení zmíněného ustanovení s cílem ponechat pro nároky z nemateriální újmy obecnou promlčecí lhůtu a zachovat tak zásadu rovnosti.
Zároveň "z opatrnosti" navrhuje zrušení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. ve slovech "pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen." Konstrukci uvedenou v citovaných ustanoveních považuje stěžovatelka za nelogickou a nesystematickou. Navíc namítá zákonem konstruovanou nerovnost mezi osobami, které před účinností zákona č. 160/2006 Sb. podaly stížnost k ESLP, a těmi, které stížnost nepodaly, resp. "podat nemohly." V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na rozsudek ESLP ve věci Antoni proti České republice ze dne 25.
11. 2010, přičemž vztáhla závěry uvedeného rozsudku i na svůj případ.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů a v podstatě opakuje námitky, které uvedl již v předchozím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že soudy v napadeném rozsudku vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dle odst. 4 podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Tím je citovaný zákon č. 82/1998 Sb. Stěžovatelkou předloženou právní problematikou se Ústavní soud již v minulosti zabýval. V usnesení sp. zn. III. ÚS 466/10 ze dne 8. 4. 2010 Ústavní soud zdůraznil, že jde-li o otázku výkladu ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je třeba poukázat na tzv. přechodné ustanovení obsažené v části první čl.
II posledně uvedeného zákona, v němž se upravuje, za jakých podmínek se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí jeho účinnosti. Je přitom zřejmé, že by bylo stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv, a tudíž se Ústavnímu soudu stanovení určité časové hranice zmíněné odpovědnosti státu či územních samosprávných celků jeví jako zcela opodstatněné. Rovněž například v usnesení sp. zn. III. ÚS 3451/10 ze dne 21.
12. 2010 Ústavní soud akceptoval ten výklad, že v čl. II zákona č. 160/2006 Sb., je obsažena právní konstrukce zakládající pravou zpětnou účinnost. Ta je sice v právním státě zpravidla nepřípustná, avšak v tomto případě je nepříznivý dopad "nové" právní úpravy zaměřen pouze proti státu; poškozeným je naopak umožněno, aby uplatňovali své nároky na přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v neprojednání věci v přiměřené době i tehdy, vznikla-li tato újma přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Tato právní úprava časové působnosti je tedy řešena pravou zpětnou účinností ve prospěch poškozených.
V této věci je proto nutno poukázat na podmínku stanovenou čl. II zákona č. 160/2006 Sb., tedy, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost. Tato konstrukce se tedy vztahuje i na nároky vzniklé před účinností novelizace zákona č. 82/1998 Sb., resp. i na nároky vzniklé dříve než šest měsíců před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Stěžovatelka však netvrdí, že tuto zákonnou podmínku splnila a netvrdí ani, že se uspokojení svého nároku domáhala jinak (před účinností zákona č. 160/2006 Sb.).
Pokud stěžovatelka poukázala na rozsudek ESLP Antoni proti České republice, patrně zvláště s ohledem na závěr Soudu obsažený v bodech 34. a 35. rozsudku, konstatuje Ústavní soud, že materie nyní posuzovaného případu je odlišná. Z názoru Soudu totiž plyne, že pokud zákonodárce přiznal určité skupině (retroaktivně) možnost uplatňovat nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb., není pro uplatnění typově stejného nároku různými stěžovateli obhajitelnou rozdílná efektivní délka lhůty (necelý měsíc v případě Antoni oproti plné lhůtě zákonné). Stěžovatelce však zákonodárce uplatněnou zákonnou konstrukcí takovou možnost postupovat podle novelizovaného ustanovení objektivně nepřiznal, resp. toliko za podmínky podání včasné stížnosti k ESLP stanovil lhůtu speciální, kterou nelze považovat za nepřiměřeně krátkou. Stanovení určité časové hranice pro retroaktivní účinky zákona je z hlediska zachování právní jistoty zcela nezbytné.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k návrhu na zrušení části zákona tak učinil podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. prosince 2011
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu