Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 8 To 184/2020 a sp. zn. 8 To 185/2020 a usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 1 KZM 1307/2020-10 a č. j. 1 KZM 1307/2020-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že společně s usneseními mu nebyl doručen žádný návrh na jejich vydání a ani žádná jiná listina, na jejím základě byla usnesení vydána. Proti usnesením městského státního zastupitelství podal stěžovatel dne 11. 6. 2020 blanketní stížnosti, které chtěl odůvodnit prostřednictvím svého právního zástupce do 26. 6. 2020. Následně dne 23. 6. 2020 zaslal právní zástupce stěžovatele městskému státnímu zastupitelství sdělení o převzetí právního zastoupení, a s tím spojenou žádost o nahlédnutí do spisu a prodloužení lhůty k odůvodnění stížnosti. Přípisem ze dne 24. 6. 2020, který byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 25. 6. 2020, sdělila příslušná státní zástupkyně právnímu zástupci, že podaná stížnost byla i s příslušnými listinami postoupena Městskému soudu v Praze a žádosti o nahlédnutí do spisu tak nelze vyhovět. Tentýž den, tj. 25. 6. 2020 doručil právní zástupce stěžovatele městskému soudu žádost o prodloužení lhůty k odůvodnění stížnosti, neboť po telefonické domluvě bylo právnímu zástupci umožněno nahlédnout do soudního spisu až dne 1. 7. 2020. Dne 30. 6. 2020 rozhodl Městský soud v Praze tak, že usnesením sp. zn. 8 To 184/2020, resp. 8 To 185/2020 stížnosti podané stěžovatelem proti shora citovaným usnesením státního zastupitelství zamítl.
5. Stěžovatel namítá, že nebyl seznámen se skutkovým základem věci, ani s právním podkladem rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze (tedy s rozhodnutím cizozemského soudu). Prostor pro stížnost mu byl zachován pouze v oblasti námitek vůči postupu orgánů České republiky, který nebylo možno zjistit jinak, než z předmětného spisu. Stěžovatel konstatoval, že související řízení jsou vedena ve dvou zemích, přičemž on sám není občanem žádné z nich a žádný z mateřských jazyků v těchto zemích užívaných není jeho mateřským jazykem. Napadená usnesení státního zastupitelství mu byla doručena v českém jazyce, což mu komplikovalo možnost seznámit se s jejich obsahem. Daná situace podle něj zakládá důvody pro poskytnutí delší lhůty k odůvodnění stížností, které nebylo možné kvalifikovaně zpracovat bez nahlédnutí do spisu. Stěžovatel se před orgány činnými v trestním řízení snažil dosáhnout podmínek pro obhajobu, což mu však nebylo umožněno. Podle stěžovatele neexistuje racionální ani legitimní důvod pro to, aby soud o věci rozhodl bezprostředně po skončení lhůty k doplnění stížnosti. V dané věci nenastala situace, že by o stížnosti bylo nezbytné rozhodnout z důvodu zachování přiměřené doby. Tato doba již z pohledu pouhých 19 dnů mezi podáním blanketní stížnosti a vydáním rozhodnutí soudu překročena nebyla. Nezbytnost vydání rozhodnutí nelze odůvodnit ani zájmy trestního řízení, neboť v tomto případě stížnost nemá odkladný účinek. Účelu zajištění hodnot bylo dosaženo a podání stížnosti na tom nic nezměnilo. Jedinou osobou ohroženou případnými průtahy by tak byl sám stěžovatel, který dal jednoznačně najevo, že žádá přezkoumání rozhodnutí státní zástupkyně, a to po kvalifikovaném odůvodnění stížnosti. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. K problematice blanketního opravného prostředku uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 1998
sp. zn. III. ÚS 308/97
(N 63/11 SbNU 119), že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi jde především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.
9. V nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008
sp. zn. I. ÚS 1895/08
(N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013
sp. zn. II. ÚS 200/13
(N 123/70 SbNU 127), ze dne 25. 9. 2014
sp. zn. I. ÚS 2346/14
(N 177/74 SbNU 543), ze dne 20. 9. 2016
sp. zn. II. ÚS 1820/16
(N 180/82 SbNU 749), ze dne 4. 9. 2018
sp. zn. I. ÚS 1692/18
, ze dne 6. 12. 2019
sp. zn. III. ÚS 3333/19
, ze dne 1. 4. 2020
sp. zn. I. ÚS 3955/19
a ze dne 28. 5. 2020
sp. zn. II. ÚS 816/20
se pak Ústavní soud zabýval případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, které zaslali v dodatečné a předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá neústavnost daného rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 12. 2005
sp. zn. I. ÚS 593/04
(N 230/39 SbNU 443) a ze dne 3. 10. 2006
sp. zn. I. ÚS 74/06
(N 175/43 SbNU 17)].
10. K blanketní stížnosti se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 8. 8. 2017
sp. zn. Pl. ÚS 32/16
(N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), v němž řešil, mimo jiné, otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod, a že je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93. odůvodnění tohoto nálezu). Důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a žádá-li tato osoba, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení (srov. též bod 15. nálezu ze dne 15. 5. 2020
sp. zn. IV. ÚS 905/20
).
11. Z výše uvedeného vyplývá jednoznačný akcent na práva obviněného, resp. osoby, proti níž je užito prostředků trestního práva. Orgány činné v trestním řízení by si při posuzování opravných prostředků měly v zásadě počínat tak, aby byl účastníkům řízení zajištěn procesní prostor pro efektivní obranu. V projednávaném případě si stěžovatel po podání blanketních stížností zajistil pomoc právního zástupce, který ve věci vystupoval velmi aktivně, když ještě před uplynutím stěžovatelem deklarované lhůty k odůvodnění stížnosti požádal příslušné státní zastupitelství o nahlédnutí do spisu a prodloužení lhůty k odůvodnění opravného prostředku. V okamžiku, kdy bylo právnímu zástupci stěžovatele sděleno, že byly dotčené stížnosti a související listiny zaslány ke stížnostnímu soudu, tento jej bezodkladně kontaktoval s žádostí o nahlédnutí do spisu, které mu podle stěžovatele bylo stanoveno na 1. 7. 2020. Takovýto postup právního zástupce stěžovatele nelze hodnotit jinak, než jako aktivní a směřující k hájení práv klienta. Navzdory tomu Městský soud v Praze již dne 30. 6. 2020 podané stížnosti zamítl. Takovýto postup soudu byl nesprávný a z hlediska práv účastníka řízení rozporný s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
12. I přesto, že ustanovení § 233 ZMJS stanoví, že justiční orgán uzná příkaz k zajištění věci neprodleně, nelze takovýto postup realizovat na úkor procesních práv stěžovatele. Ten v ústavní stížnosti přiléhavě poukázal na skutečnost, že účelu zajištění bylo dosaženo již tím, že státní zástupkyně vydala usnesení, jímž došlo k uznání příkazu k zajištění na území ČR a jemuž nesvědčí odkladný účinek. Ústavní soud je toho názoru, že v situaci, kdy se jednalo o uznání cizozemského rozhodnutí, kdy osoba, které se toto rozhodnutí týká, je v ČR cizincem a kdy jsou zajištěny zájmy trestního řízení, není důvod neposkytnout účastníku řízení přiměřenou lhůtu na seznámení se spisem a doplnění blanketní stížnosti.
13. Navzdory shora uvedenému má Ústavní soud v projednávané věci za to, že případné zrušení napadených rozhodnutí by nevedlo k efektivní ochraně práv stěžovatele a z toho důvodu nepřistoupil k jejich kasaci. Je tomu tak proto, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které nemohl v důsledku pochybení soudu uplatnit. V souvislosti s projednávaným případem nelze přehlížet, že trestní řízení jako takové je vedeno ve Španělsku, kde je veden hlavní trestní spis a kde leží těžiště stěžovatelovy obrany. Česká republika prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení uznala zajišťovací příkaz vydaný španělskou justicí a tomu odpovídá též rozsah námitek, jež mohou být proti postupu státní zástupkyně vzneseny. Z ustanovení § 233 odst. 3 a 5 ZMJS vyplývá taxativní výčet skutečností, kdy orgány činné v trestním řízení k uznání cizozemského rozhodnutí nepřistoupí, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou z těchto skutečností nenamítl. A to navzdory tomu, že podle vlastního tvrzení měl dne 1. 7. 2020 možnost se s dotčeným soudním spisem seznámit. Za této situace považuje Ústavní soud případné kasační rozhodnutí za formalistické, neboť není zřejmé, že by nové projednání věci mohlo alespoň hypoteticky vést k jinému rozhodnutí. Veden zásadou minimalizace zásahu se Ústavní soud ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení omezil toliko na vyjádření vážných výhrad k jejich postupu.
14. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu