Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. R. D., zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. 7. 2008, čj. 15 Co 483/2008-48, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka brojí proti shora označenému usnesení, jímž jí krajský soud nepřiznal odměnu ani náhradu hotových výdajů za výkon funkce opatrovníka pro řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotní péče. Tímto rozhodnutím byla dle stěžovatelky porušena její práva garantovaná čl. 11 dost. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatelka považuje interpretaci § 191b odst. 2 o. s. ř., provedenou krajským soudem, za formalistickou a založenou pouze na jazykovém výkladu. Může-li si umístěný zvolit podle citovaného ustanovení nejen advokáta, ale jakoukoliv osobu plně způsobilou k právním úkonům, je požadavek, aby funkci opatrovníka vykonával jen advokát, a nikoliv též advokátní koncipient, přepjatě formalistický. Na rozdíl od krajského soudu dovozuje, že vyloučení možnosti advokáta dát se zastoupit advokátním koncipientem podle § 25 odst. 2 o.
s. ř. dopadá např. na dovolací řízení (§ 241 o. s. ř.), což zohledňuje i usnesení představenstva České advokátní komory č. 6/1998, které zakazuje ustanovení koncipienta zástupcem v jakémkoliv řízení před vrchními soudy nebo Nejvyšším soudem či Nejvyšším správním soudem. V řízení podle § 191a o. s. ř však zvlášních nároků na zastoupení není třeba, což zohledňují i stavovské předpisy, které požadují pouze tříměsíčí právní praxi, kterážto podmínka splněna byla. Možnost nechat se zastoupit advokátním koncipientem není na újmu opatrovance; bylo by paradoxní, kdyby advokátní koncipient mohl po třech měsících obhajovat obviněného z vraždy, a nemohl být přitom při výslechu osoby, která má být v psychiatrické léčebně nebo v nemocnici.
Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že interpretace zastávaná krajským soudem jenom paralyzuje systém opatrovnictví, a že neodpovídá ani systematickému výkladu (všude tam, kde právní norma hovoří o zastoupení advokátem, zahrnuje to i zastoupení advokátním koncipientem, není-li výslovně stanoveno jinak). Na základě toho navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 31. 7. 2008, čj. 15 Co 483/2008-48, vyslovil, že se stěžovatelce coby opatrovníkovi odměna a náhrada hotových výdajů nepřiznává. V odůvodnění z § 191b odst. 2 o. s. ř. dovodil, že umístěný musí být v řízení zastoupen, a to v prvé řadě zástupcem, jejž si zvolí; tím nemusí být jenom advokát, ale kterákoliv osoba se způsobilostí k právním úkonům v plném rozsahu.
Pokud si ho nezvolí, zákon ukládá soudu povinnost ustanovit umístěnému opatrovníka, jímž ale může být jenom advokát. Tato úprava byla vložena (stejně jako u řízení o způsobilosti k právním úkonům) do o.s.ř. teprve novelou č. 205/2005 Sb; do její účinnosti šlo o povinné zastoupení opatrovníkem. Důvodem změny byl charakter detenčního řízení a řízení o způsobilosti k právním úkonům, v nichž jde o významný zásah do práv osob, a nelze tak dopustit, aby zastupování bylo formální jako doposud (viz důvodová zpráva).
Jestliže tedy soud musí povinně opatrovníkem ustanovit pouze advokáta, platí rovněž, že postupem podle § 25 odst. 2 o. s. ř. se advokát - opatrovník - může nechat zastoupit jen advokátem. Z tohoto důvodu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že stěžovatelce nenáleží odměna ani paušální náhrada za úkony, které vykonal advokátní koncipient. Stěžovatelce nepřiznal ani odměnu za přípravu a převzetí zastoupení, neboť tento úkon nemůže spočívat v pouhém převzetí usnesení o zastoupení, ale advokát musí také vyvinout faktickou činnost; tu však nevyvinula stěžovatelka, ale advokátní koncipient.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 969/07 ) předesílá, že jeho posuzování rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je a musí být do značné míry specifické, a to s ohledem na potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Na jedné straně totiž Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (nález ve věci sp. zn. I.
ÚS 653/03 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 189), a v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud konstatoval, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (usnesení ve věci sp. zn. IV.
ÚS 303/02 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Ústavní soud tedy při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Jedná se o případy, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; takové rozhodnutí považuje Ústavní soud za stojící v rozporu s čl.
36 odst. 1 Listiny. Nelze pominout ani nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, str. 325), sp. zn. II. ÚS 444/01
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 197), sp. zn. I. ÚS 191/06
(http://nalus.usoud.cz) a usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 519).
S ohledem na požadavky obsažené v citovaných rozhodnutích, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle a výklad zásady zavinění -, lze konstatovat, že napadené usnesení těmto požadavkům vyhovuje. Rozhodnutí je odůvodněno důkladně, srozumitelným a racionálním způsobem; v žádném případě nelze hovořit o tom, že by právní závěry ohledně nákladů řízení byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. že by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že by interpretace zastávaná odvolacím soudem byla přepjatě formalistická a že by se opírala jenom o jazykový výklad. Odvolací soud své závěry totiž zjevně činí též za pomocí historického a teleologického výkladu, neboť odkazuje jednak na vývoj právní úpravy a na úmysl zákonodárce, jakož i na smysl zastoupení advokátem v detenčním řízení a v řízení o způsobilosti k právním úkonům. Úvaha, dle níž se jedná v obou uvedených řízeních o velmi významný zásah do práv osoby, je správná; pokud jde o řízení podle § 191a o.
s. ř. a násl., je umístěný omezen na své osobní svobodě, zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny, což je z ústavního hlediska přípustné jenom za splnění předpokladů plynoucích z čl. 8 odst. 6 Listiny. Omezení jednoho z klíčových základních práv účastníka řízení zcela jistě vyžaduje, aby výkon funkce opatrovníka nejen nebyl formální, ale aby mu opatrovník byl schopen rovněž poskytovat vysoce kvalifikované právní služby (srov. též § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Z tohoto hlediska se výklad zastávaný odvolacím soudem jeví jako jedna z možných interpretačních alternativ jednoduchého práva, jež má své logické a legitimní zdůvodnění, a není tedy z ústavního hlediska závadná.
Pro úplnost zdejší soud poukazuje na - jistě nikoliv totožnou, ale do určité míry obdobnou - situaci, která se týká výkonu funkce opatrovníka advokátem podle § 91 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Soudní praxe se ustálila na výkladu (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 12 Rodo 5/2004, publikováné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 33/2006 - trestní), podle nějž "[o]patrovníkem dítěte v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let (hlava III zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže) může být jen advokát ustanovený soudem pro mládež podle § 91 odst. 2 citovaného zákona.
Advokát, který byl ustanoven opatrovníkem dítěte podle tohoto ustanovení, se nemůže nechat zastupovat advokátním koncipientem, ale jen jiným advokátem." V usnesení sp. zn. I. ÚS 806/08 shledal Ústavní soud tento právní názor ústavně konformní mj. proto, že zajištění kvalifikované právní pomoci (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) vyžaduje, aby dítě bylo zastoupeno vždy advokátem, a nikoliv jen advokátním koncipientem. Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně 24. června 2009
František Duchoň předseda senátu