Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Martina Sysla a Terezy Vašinkové, zastoupených Mgr. Gabrielem Brenkou, Štěpánská 17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 984/2019, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 15 Co 335/2018, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 15 C 54/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
V projednávané věci není pochyb o tom, že se stěžovatelé nachází ve složitém postavení, neboť účinky plynutí času vyvolávají v jejich právní sféře závažné důsledky. Z toho důvodu se Ústavní soud při posuzování případu zaměřil nejen na to, zda obecné soudy dodržely všechny kautely spravedlivého procesu, ale zejména pak, jak se vypořádaly se vznesenou námitkou promlčení, jež je podle názoru stěžovatelů v rozporu s dobrými mravy.
Z odůvodnění všech ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, právě této námitce věnovaly obecné soudy náležitou pozornost a pečlivě se jí zabývaly. Nalézací soud konstatoval, že se nejedná o natolik výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití tohoto institutu. Stěžovatelé mají nepochybně pravdu v tom, že uzavřením darovací smlouvy původní vlastnice pozbyla možnost uzavřít se stěžovateli nájemní smlouvu. To však ještě neznamená, že účinností darovací smlouvy došlo k zániku všech závazků, jimiž byla Marie Hovorková ve vztahu ke stěžovatelům zavázána.
Původní nájemní smlouva byla totiž konstruována tak, že po kolaudaci nebytového prostoru na byt, dojde mezi účastníky k uzavření dlouhodobé nájemní smlouvy nebo k úhradě investovaných peněžních prostředků. Pokud stěžovatelé poukazují na to, že uzavřením darovací smlouvy se pronajímatelka stala prakticky nemajetnou, nic to nemění na podmínkách investování, na kterých se Marie Hovorková se stěžovateli dohodla v původní nájemní smlouvě. K uvedenému dlužno dodat, že za takto dohodnutých podmínek by se stěžovatelé dostali do nejistého postavení při jakémkoli převodu nemovitosti, a to bez ohledu na pozdější úmrtí původní pronajímatelky, neboť závazek k náhradě provedené investice měl toliko obligační charakter.
Soud prvního stupně přiléhavě konstatoval, že stěžovatelé poté, co byl byt kolaudován tj. po datu 21. 11. 2009 nepodnikli žádné adekvátní právní kroky k tomu, aby si svůj nárok na vrácení investice zajistili. V souvislosti s uzavřením darovací smlouvy a následným úmrtím zůstavitelky soud prvního stupně zcela správně poukázal na související judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v obdobných případech nemůže věřitel vyčkávat skončení dědického řízení. Se smrtí zůstavitele zákon nespojuje, byť jen dočasnou, nevymahatelnost věřitelovy pohledávky.
Krajský soud v Praze závěry soudu prvního stupně shrnul, přičemž vyzvedl, že stěžovatelé zůstali ve věci nečinní i přesto, že jim v březnu 2010 bylo avizováno, že předmětný byt bude předmětem převodu. K obdobným závěrům pak v odůvodnění odmítavého usnesení dospěl též Nejvyšší soud, který mimo jiné připomenul zásadu vigilantibus iura scripta sunt.
V souvislosti s projednávaným případem je Ústavní soud toho názoru, že všechna napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a jsou zcela ústavně konformní. Z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel hájí svá práva i v jiném, dosud neskončeném soudním řízení, jehož výsledek nyní nelze předjímat. Nicméně není pochyb o tom, že s ohledem na fakticky provedenou investici, kdy se stěžovatelé na úkor původní pronajímatelky či jejího právního nástupce nijak neobohatili, nachází se zde široké pole působnosti pro nalezení podmínek vedoucích k uzavření smíru.
Není v moci práva postihnout všechny situace, do nichž se člověk během svého života dostane, a o to více je v mezilidských vztazích třeba ocenit snahu o nalezení vzájemného konsensu, který by umožnil oběma stranám důstojné ukončení vzájemné půtky. To zvláště za situace, kdy se stěžovatelé fakticky nedomáhají ničeho, na co by v morální rovině neměli právo. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu