Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. A. M., zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 15. 5. 2005, čj. 60 Co 205/2005 - 214, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 2. 2005, čj. 5 C 104/2004 - 182, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Soudy obou stupňů dospěly, podle stěžovatelky, k nesprávným skutkovým zjištěním, které nemají oporu v provedených důkazech a tyto důkazy nesprávně hodnotily. Spolu s ústavní stížností podala návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
sp. zn. I. ÚS 68/93 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Ústavnímu soudu je z jeho činnosti známo, že stěžovatelka v řízeních, týkajících se jejího nezletilého syna, opakovaně tvrdí, že žalobce jejich syna sexuálně zneužívá (viz usnesení ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 761/06 , usnesení ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 607/06 ; a usnesení ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 539/05 ). Své jednání stěžovatelka nepovažuje za protiprávní, protože jedná v krajní nouzi (usnesení ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 539/05 ). S těmito tvrzeními se již obecné soudy v několika řízeních zcela dostatečně vyrovnaly a věnoval se jim i Ústavní soud, který předcházející ústavní stížnosti stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Do práva stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, procesním postupem obecných soudů a jimi vydanými rozhodnutími zasaženo nebylo. V této souvislosti lze jen odkázat na kvalitní odůvodnění zmíněných rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Podmínky pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nebyly ve zkoumaném případě splněny.
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl ve zbývající části její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu