Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené Mgr. Lenkou Šrámkovou, advokátkou, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. srpna 2023 č. j. 14 Co 140/2023-329 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. března 2023 č. j. 0 P 249/2021-287, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, nezletilé J. C., nezletilé K. C., a L. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 2 odst. 3, čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") oprávnil stěžovatelku jako navrhovatelku (dále též "babička") stýkat se s vedlejšími účastnicemi, nezletilými vnučkami (dále též "nezletilé") každý sudý týden od pátku od 12:00 hod. do pondělí do 7:50 hod. a každé úterý od 12:00 do 19:00 hod., a dále upravil styk o hlavních prázdninách a o vánočních prázdninách (výroky I. až IV.), zamítl návrh stěžovatelky na svěření nezletilých do její péče (výrok V.), uložil vedlejšímu účastníkovi, otci nezletilých (dále jen "otec") a stěžovatelce účast na rodinné terapii (výroky VI. až IX.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok X.). Okresní soud dospěl k závěru, že svěření nezletilých do péče stěžovatelky není namístě, neboť otec je schopen a ochoten o nezletilé pečovat a má k tomu vytvořeno i dostatečné zázemí. Namístě není ani svěření nezletilých do střídavé péče otce a stěžovatelky, a to vzhledem k absenci dobré komunikace účastníků a k nepřiměřenému vměšování stěžovatelky do rodičovské odpovědnosti otce. Názor první nezletilé v tomto směru okresní soud "bral s rezervou", neboť první nezletilá ve svém věku ještě není schopna si uvědomit důsledky svého postoje ani vyhodnotit, jaká negativa by byla se svěřením do péče dominantní babičky spojena. Okresní soud uzavřel, že do styku stěžovatelky s nezletilými je nutné vnést řád, aby nezletilé nepřišly o styk s milující babičkou a zároveň byl omezen kontakt otce s ní.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až IV. změnil tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilými každý třetí víkend, počínaje prvním víkendem v září tohoto roku, a to vždy od pátku od 12:00 hod. do pondělí do 7:50 hod., a každé úterý od 12:00 hod. do 19:00 hod., o hlavních prázdninách však pouze druhý ucelený kalendářní týden v červenci a druhý ucelený kalendářní týden v srpnu, vždy od pondělí od 9:00 hod. do neděle do 19:00 hod., a o vánočních prázdninách 25. 10. od 10:00 hod. do 19:00 hod. a dále od 28. 12. od 10:00 hod. do 29. 12. do 19:00 hod. (výrok I.). Ve výroku V. byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok II.). Krajský soud dále zastavil řízení o odvolání stěžovatelky proti výrokům VI. až IX. (výrok III.) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu a stěžovatelce, že styk první nezletilé se stěžovatelkou, která o ni v minulosti po určitou dobu pečovala a k níž má nezletilá citový vztah, je v zájmu nezletilé a nezletilá i stěžovatelka na něj mají podle § 927 zákona č. 89/20120 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), právo. Ze strany stěžovatelky je patrný zájem na rozvíjení vzájemných vztahů. Dále poukázal na to, že vztah mezi otcem a stěžovatelkou je nyní velmi vyhrocený, a to především vinou stěžovatelky. To oslabuje zájem nezletilých na častých stycích se stěžovatelkou, neboť napětí mezi otcem a stěžovatelkou v jejich nejlepším zájmu není.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v předmětném opatrovnickém řízení se soudy ani nepokusily zjišťovat názor nezletilých dětí, resp. starší nezletilé (první vedlejší účastnice), jak by ona chtěla upravit styk se svoji babičkou. Soudy pouze uzavřely, že nezletilé mají zákonného zástupce - otce a "pouze" tomuto náleží většina času strávených s nezletilými dětmi a v podstatě širší rodině (stěžovatelce jako babičce) musí "dostačovat jediný víkend v měsíci a pár hodin v běžném týdnu". Stěžovatelka má za to, že právě její vnučky potřebují, ale i chtějí být v kontaktu se svojí babičkou více, a to vzhledem k jejich vztahové fixaci na její osobu. Tento silný emoční vztah nezletilých dětí ke stěžovatelce potvrdil v řízení i orgán sociálně-právní ochrany dětí. Obecné soudy však tento názor při svém rozhodování nevzaly v úvahu. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se nezajímaly ani o názor starší vnučky, které je sedm let a která by se jistě vyjádřila, jaké uspořádání styku se stěžovatelkou preferuje. Stěžovatelka má za to, že sedmileté dítě by mohlo umět sdělit svůj názor na to, zda a jak se chce s osobami usilujícími o jeho svěření do péče stýkat. Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud v minulosti opakovaně vyslovil názor, že již šestileté dítě je schopno vyjádřit se k tomu, zda si přeje chodit do školy či nikoliv [srov. nález ze dne 19. 12. 2017
sp. zn. II. ÚS 1931/17
(N 235/87 SbNU 811), či nález ze dne 9. 1. 2018
sp. zn. IV. ÚS 3749/17
(N 3/88 SbNU 55); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy nemohou rezignovat na svou zákonnou povinnost umožnit nezletilým, aby se vyjádřily, a vytvořit jim pro jeho vyjádření ty nejvhodnější podmínky. K tomuto však v předmětném řízení nedošlo, přičemž soudy ani nevyvinuly snahu o tento postup.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019
sp. zn. II. ÚS 1740/19
).
9. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010
sp. zn. Pl. ÚS 15/09
(N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014
sp. zn. IV. ÚS 3305/13
, nález ze dne 30. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 1506/13
(N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011
sp. zn. III. ÚS 3363/10
(N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2019
sp. zn. II. ÚS 2344/18
(N 205/91 SbNU 611)].
10. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
11. V souladu s § 927 občanského zákoníku právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.
12. Při rozhodování o úpravě styku nezletilého dítěte s prarodiči je třeba podmínky § 927 občanského zákoníku vykládat široce, s ohledem na konkrétní okolnosti případu tak, aby byl hájen nejlepší zájem dítěte a respektováno právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. nález ze dne 28. 7. 2022
sp. zn. II. ÚS 395/22
).
13. Citované ustanovení umožňuje obecným soudům upravit styk mezi nezletilými a prarodiči v situaci, kdy není možné navázání či udržování vztahu mezi dětmi a prarodiči přirozenou cestou. To znamená, že styk probíhá navzdory vůli rodičů, kteří jsou současně nositeli jedinečné rodičovské odpovědnosti. Vztah mezi rodičem a dítětem je velmi intenzivní a jeho prioritu je třeba zachovat. Rozhodnutím soudu o úpravě styku dítěte s osobou či osobami, jejichž styk s nezletilým si rodiče nepřejí, dochází ze strany soudu jednak k zásahu do jejich rodičovské odpovědnosti a jednak také ke znejistění dítěte v jeho primárním vztahu. Je tomu tak proto, že dítě by si bylo při výkonu styku nepochybně vědomo toho, že dělá něco, co si rodiče nepřejí. Jednalo by, byť dovoleně, proti jejich vůli. Tento rozpor v nich může vyvolávat napětí, které nelze považovat za jejich nejlepší zájem. Z toho důvodu lze očekávat, že k aplikaci § 927 občanského zákoníku bude docházet spíše výjimečně, a to v situacích, kdy vztah mezi dítětem a prarodičem bude natolik intenzivní, aby jeho realizace převážila nad negativem tohoto rozhodnutí, tj. nad pocitem dítěte, že jedná v rozporu s vůlí svého rodiče, k němuž má vybudovanou přirozenou základní citovou vazbu (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2022
sp. zn. II. ÚS 3155/22
).
14. V nálezu ze dne 30. 8. 2021
sp. zn. I. ÚS 1081/20
Ústavní soud vyslovil, že při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými podle § 927 občanského zákoníku je třeba pečlivě zvažovat nejlepší zájem dítěte, který může být oslaben mimo jiné i z důvodu existence napětí, konfliktů či vyhrocených vztahů mezi rodiči dítěte a příbuznými, o jejichž styku s dítětem je rozhodováno. Je také logické, že při stanovení rozsahu styku dítěte s dalšími příbuznými je nezbytné v rámci hodnocení nejlepšího zájmu dítěte brát v úvahu také jeho vztahy se všemi dalšími příbuznými, tedy nejen těmi, kteří mohou o soudní stanovení styku v konkrétním případě usilovat. Dále je třeba vzít v úvahu, že rozsah styku dalších příbuzných s dítětem nemůže být rozsáhlejší či postaven na roveň styku rodičů s dítětem, a to zejména nepřejí-li si to rodiče, neboť jejich stanovisko za normálních okolností je třeba zohlednit. Jsou to totiž právě rodiče, kdo vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, odpovídají za vývoj a výchovu dítěte a právě právo rodiče (nikoli prarodiče či jiného příbuzného, pokud není takové osobě do péče svěřeno) pečovat o dítě a vychovávat ho je ústavně chráněno (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Nedodrží-li obecné soudy při svém rozhodování uvedená kritéria, jde o porušení základních práv stěžovatelů na soudní ochranu a na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny.
15. V nyní posuzované věci krajský soud stěžovatelce přisvědčil, že rozvoj citových vazeb mezi dětmi a jejich prarodiči je pro vývoj nezletilých zpravidla přínosný a přispívá k udržení jak rodinných vazeb, tak i mezigenerační soudržnosti. Krajský soud konstatoval, že v předmětné věci nebylo prokázáno, že by vztahy mezi dětmi a stěžovatelkou jako babičkou byly zásadně konfliktní či jinak negativní. Ze strany stěžovatelky je patrný zájem na rozvíjení vzájemných vztahů. Současně však krajský soud poukázal na to, že vztah mezi otcem a stěžovatelkou je v současné době vyhrocený, především vinou stěžovatelky, což oslabuje zájem nezletilých na častých stycích s navrhovatelkou, neboť napětí mezi otcem a stěžovatelkou v jejich nejlepším zájmu není. Krajský soud proto zdůraznil, že je třeba vážit, zda je vhodné rodinnou krizi prohlubovat nuceným stykem nezletilých se stěžovatelkou v široce stanoveném rozsahu, má-li navíc stěžovatelka tendenci nastavená pravidla styku nedodržovat. Krajský soud také výstižně poukázal na to, že jsou to právě rodiče, kdo vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu a odpovídá za vývoj a výchovu dítěte, a právo rodiče (nikoli prarodiče či jiného příbuzného, není-li takové osobě do péče svěřeno) pečovat o dítě a vychovávat ho je ústavně chráněno.
16. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nezjišťovaly názor, nezletilých, a to ani názor starší vnučky, které bylo v době rozhodování sedm let. Jak bylo výše uvedeno, obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí soudy vzít v úvahu i jejich přání, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti. Při zjišťování názoru nezletilého je nutno přihlédnout rovněž k věku a vyspělosti nezletilého. V předmětné věci krajský soud shodně s okresním soudem poukázal na to, že přání nezletilých je třeba zohledňovat s přihlédnutím k jejich věku, neboť sedmileté dítě ještě nedokáže dohlédnout všechny důsledky svého postoje, když první nezletilá navíc při pohovoru s pracovnicí příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí dne 24. 7. 2023 uvedla, že vlastně neví, jak by se chtěla se stěžovatelkou vídat.
17. Ústavní soud považuje závěry krajského soudu za logické a řádně odůvodněné a rozhodnutí krajského soudu proto nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud hodnotil nejlepší zájem nezletilých dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud však považuje za potřebné zdůraznit, že je především věcí rodičů a prarodičů, aby se na případném styku dohodli. Děti si uvědomují, že jejich styk s prarodiči je předmětem sporu, jehož nechtějí být součástí - chtějí, aby si to vyřídili dospělí. Nezletilé děti tedy konflikt mezi rodiči a prarodiči vnímají a nechtějí se ho účastnit. Této touhy nezletilých dětí po přirozeném uspořádání vztahů mezi rodiči a prarodiči by si měly být obě strany vědomy a tomu také uzpůsobit své další jednání. Přitom je nutné vycházet z toho, že jsou to právě rodiče (v tomto případě otec), komu náleží rodičovská odpovědnost (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2022
sp. zn. II. ÚS 3155/22
).
18. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil a styk nezletilých s jejich babičkou upravil v menším rozsahu, než jak učinil okresní soud. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilých. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých dětí (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu