Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Michala Ordoše, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2022 č. j. 23 Cdo 1135/2022-356, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2021 č. j. 21 Co 123/2020-294 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 6. 2019 č. j. 7 C 83/2018-170, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s tvrzením, že soudy postupem porušujícím čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel domáhal u Okresního soudu ve Znojmě po žalovaném městysu Troskotovice zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala platbu zálohy na koupi pozemku v k. ú. Troskotovice, kterou uhradil na účet žalovaného právní předchůdce stěžovatele. K převodu vlastnického práva však nedošlo. Na základě dohody o splatnosti závazku uzavřené právním předchůdcem stěžovatele a žalovaným bylo potvrzeno zaplacení této částky, skutečnost, že k převodu vlastnictví nedošlo a věřitel tak má vůči dlužníkovi pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 2 500 000 Kč. Součástí dohody bylo také ujednání, že věřitel souhlasí s prodloužením splatnosti této pohledávky, když splatnost nenastane dříve než 30.
6. 2016, nedohodnou-li se strany jinak. Tato dohoda nebyla projednána ani schválena zastupitelstvem žalované obce. Dohodou o postoupení pohledávky byla tato pohledávka postoupena na stěžovatele. Okresní soud ve Znojmě žalobu zamítl. Krajský soud v Brně potvrdil výrok Okresního soudu ve Znojmě ve věci samé. Obecné soudy došly k závěru, že dohoda o splatnosti závazku představovala právní úkon, k němuž byl podle § 85 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen "zákon o obcích") nutný souhlas zastupitelstva.
Protože k tomu nedošlo, je tato dohoda od počátku neplatná. Žalobu proto z důvodu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení zamítly. Nejvyšší soud posoudil dovolání podané stěžovatelem jako přípustné, neboť v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena otázka, zda k dohodě o splatnosti závazku uzavřené mezi obcí jako dlužníkem a druhou stranou jako věřitelem obsahující uznání závazku co do důvodu a výše a dohodu o odložení splatnosti závazku o několik let, je třeba souhlasu zastupitelstva obce.
Nejvyšší soud došel shodně se soudem prvního a druhého stupně k závěru, že souhlas zastupitelstva s takovou dohodou byl nutný a s ohledem na absenci souhlasu je tato dohoda absolutně neplatná (§ 41 odst. 2 zákona o obcích).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dohodu o splatnosti závazku v posuzované věci nelze podřadit pod právní jednání vymezené v § 85 písm. h) zákona o obcích, neboť nešlo o dohodu o splátkách, ale pouze o odložení (prodloužení) splatnosti existujícího závazku jako celku. Dané ustanovení se navíc vztahuje pouze na situace, v nichž obec vystupuje jako věřitel. Nesouhlas zastupitelstva s touto dohodou tedy nemůže vést k závěru o její absolutní neplatnosti. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů týkajícími se absolutní neplatnosti dohody o splatnosti závazku. Obecné soudy přitom podrobně odůvodnily, proč tuto dohodu podřadily pod § 85 písm. h) zákona o obcích, tedy pod dohody o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, k jejichž platnému uzavření je nutné schválení zastupitelstvem obce. Vypořádaly se přitom se všemi námitkami stěžovatele. Osvětlily, proč je s ohledem na smysl a účel dané úpravy nerozhodné, zda šlo o dohodu o plnění v jedné splátce nebo více splátkách. Stejně tak podrobně odůvodnily, proč je právně irelevantní, zda byla obec v daném právním poměru v pozici dlužníka, nebo věřitele. V odůvodněních rozhodnutí odkázaly na relevantní judikaturu a komentářovou literaturu k těmto otázkám.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu