Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. A. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem v Brně, Pellicova 2c, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 13/2004-71 ze dne 15. 6. 2004 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 32 C 43/2002-42 ze dne 30. 6. 2003, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Soud I. stupně i odvolací soud shledaly jeho žalobu o ochranu osobnosti jako nedůvodnou a dospěly k závěru, že neunesl důkazní břemeno, protože neprokázal, že došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry, resp. že označený zásah byl objektivně způsobily zasáhnout do jeho občanskoprávní sféry. Šlo o nepravdivé tvrzení o údajném okamžitém zrušení jeho pracovního poměru. Stěžovatel tvrdí, že byla postupem žalované poškozena jeho čest a že obecné soudy neúplně a nesprávně zjistily skutkový stav věci, který byl založen na nepřesném provedení důkazu listinou - prošetření stížnosti a na neprovedení dalších navrhovaných důkazů, zejména výslechu navrhovaných svědků. Tímto nesprávným postupem prý obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů, následně pak i k nesprávnému právnímu posouzení. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č.j. 1 Co 13/2004-71 ze dne 15. 6. 2004 potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přejal skutková zjištění soudu I. stupně, učiněná z jím provedených důkazů, a považuje je za dostačující a správná. Důkazní návrh stěžovatele uplatněný v odvolacím řízení - doplnění dokazování výslechem svědkyň - považoval odvolací soud za nadbytečný, neboť rozhodné skutečnosti pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku byly již zjištěny soudem I. stupně. Navíc uvedený důkazní návrh stěžovatel přes poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř. neuplatnil před soudem I. stupně. Odvolací soud dodal, že sdílí i právní názor soudu I. stupně, který dovodil ze zjištěného skutkového stavu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, leč dovolací řízení bylo usnesením Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 2718/2004-83 ze dne 31. 1. 2005 zastaveno pro nesplnění zvláštní podmínky dovolacího řízení, tj. pro nedostatek právního zastoupení stěžovatele.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které soudy přijaly - podle jeho názoru - na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Namítá, že neprovedly jím navrhované důkazy, které by dostatečně objasnily skutkový stav věci a umožnily by, aby soudy dospěly ke správným závěrům. Ústavní soud především připomíná, že neúspěch ve sporu neznamená porušení základního práva na soudní ochranu, pokud soudy v příslušném řízení postupovaly v souladu se stanovenými pravidly.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování a hodnocení důkazů postupovaly v hranicích daných občanským soudním řádem, zejména pak při hodnocení důkazů se řídily zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v ustanovení § 132 o.s.ř. Pokud jde o námitku, že obecné soudy neprovedly všechny navrhované důkazy, pak ze spisu i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel navrhl výslech dvou svědkyň až v řízení před odvolacím soudem, i když byl řádně soudem I.
stupně poučen o právních možnostech navrhování důkazů. Ústavní soud proto uzavřel, že se ve věci jednalo toliko o aplikaci jednoduchého práva, kterou obecné soudy provedly ústavně konformním způsobem, nepostupovat svévolně a v souzené věci nelze dovozovat ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. K porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle § 36 odst. 1 Listiny tedy nedošlo. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. října 2005
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná