Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. Nt 612/99, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 6 To 240/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 27. 5. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 31. 5. 1999. V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu v Ústí na Labem ze dne 7. 4. 1999, sp. zn.
Nt 612/99, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby o čtyři měsíce a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 6 To 240/99, jímž byla zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze vzít do vazby pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Domnívá se, že bylo rovněž průtahy ve vyšetřování jeho trestní věci porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo listovního tajemství podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod, neboť sice předal ve vazbě svému obhájci písemné pokyny k řízení vlastní firmy, ale tyto písemnosti nebyly ve smyslu trestního řádu odňaty ani vydány a jsou zřejmě založeny v trestním spisu, když jsou známy soudu. Svá tvrzení stěžovatel odůvodňuje tím, že při rozhodování o vazbě musí kromě zákonného vazebního důvodu existovat i vážné důvody, pro něž nebylo možné řízení ukončit.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele,jakož i výše uvedené usnesení o prodloužení lhůty vazby a napadené usnesení o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o prodloužení lhůty trvání vazby a dospěl k závěru, že z hlediska rozhodování soudů z pohledu tvrzených porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 5, čl. 13 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se nejedná o návrh opodstatněný. Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 6 To 240/99, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Labem postupoval při svém rozhodování zcela v intencích § 71 odst. 2 tr.
řádu o vazebních lhůtách, když své rozhodnutí zdůvodnil jednak tím, že obviněný je stíhán pro trestnou činnost rozsáhlého charakteru, kdy v současné době je nutno prošetřovat další trestnou činnost obviněného, která je postupována z jiných vyšetřovacích útvarů, je dožádána právní pomoc z ciziny a vyhotovován znalecký posudek. Dále bylo shledáno, že nadále trvají u obviněného důvody vazby, neboť jsou obavy z ovlivňování svědků, když obviněný zasílal z vazby dopisy mimo cenzuru. Soud zde poukazuje přitom na skutečnost, že toto zjištění vyplývá z trestního spisu a při svém současném rozhodování soud vychází ze zjištění ve věci a důkazy neprovádí.
Ke stejnému závěru se přiklonil i Ústavní soud. Postupem orgánů činných v trestním řízení, resp. postupem a rozhodnutím obou soudů tedy nemohlo být, jak z výše uvedeného vyplývá, dotčeno jeho základní právo na osobní svobodu, když byl vzat do vazby na základě obavy, že bude působit na svědky - a tuto obavu svým jednáním ve vazbě naplňuje - tedy z důvodu stanoveného zákonem a o dalším trvání vazby rozhodoval na základě ustanovení trestního řádu o vazebních lhůtách soud.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 1999 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu