Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Michala Martince, zast. Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, sídlem Slezská 3, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.6.2013, č.j. 9 As 108/2012-23, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6.6.2012, č.j. 46 A 12/2012-30, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu, ze dne 27.9.2001, č.j. 050/90229/01-01-08401R2, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo: oba věcně a místně příslušné soudy posoudily naplnění předpokladů pro podání žaloby na vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu a v souladu s právní úpravou (srov. zák. č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) dospěly k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Stěžovatel musí respektovat, že právní konstrukce přezkumu vydaných rozhodnutí jsou obecně založeny na vymezení procesních i hmotněprávních předpokladů, jejichž naplnění je podmínkou pro případné meritorní posouzení.
Protože v dané věci tyto předpoklady nebyly stěžovatelem dodrženy, nemůže stěžovatel namítat, že se soudy nezabývaly podstatou sporu; z tohoto důvodu nemohlo dojít ani k porušení čl. 36 Listiny.
Pokud stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil i rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu, ze dne 27.9.2001, č.j. 050/90229/01-01-08401R2, je evidentní, že v této části je ústavní stížnost podána opožděně, neboť toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5.11.2001. V tomto punktu odkazuje Ústavní soud na svoje dřívější rozhodnutí (viz usnesení ze dne 1.9.2009, sp.zn. II. ÚS 731/08 ), ve kterém byl stěžovatel poučen o právních prostředcích umožňujících nápravu případných vad rozhodnutí pozemkového úřadu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu