Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Z. a A. B., zast. JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2012, č.j. 22 Cdo 1659/2010-163, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19.1.2010, č.j. 54 Co 526/2009-149, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29.5.2009, č.j. 9 C 208/2006-141, za účasti, Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. ÚS 489/05 o zvláštní poučovací povinnosti obecných soudů.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. 2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Čl. 2 odst. 4 Ústavy:
Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Čl. 4 Ústavy:
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 2 odst. 3 Listiny:
Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 3 Listiny:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Ústavní soud se z těchto důvodů ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení vypočtených ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy (str. 2 ústavní stížnosti nahoře); jeho role byla obtížnější z tohoto důvodu, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nevymezili konkrétní základní práva či svobody, jež měly být porušeny (např. v čl. IV.).
Ústavní soud nemohl konstatovat porušení těch ustanovení Ústavy a Listiny, kterážto ustanovení neobsahují samostatná individuální základní práva, nýbrž charakterizují Českou republiku, rovnost lidí a chrání autonomii jejich vůle. Dovolávat se takových ustanovení lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř. Ústavě, došlo-li k jejich porušení. Z odkazů na zbývající ustanovení lze usuzovat, že stěžovatelé by mohli namítat porušení jejich základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, a základního práva chránícího jejich majetek.
Ohledně základního práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud konstatuje, že k žádnému porušení takového práva napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů, zejména právo domáhat se žalobou u soudu případného hmotněprávního nároku na náhradu za omezení jejich vlastnického práva v důsledku dlouhodobé nečinnosti Parlamentu při přijímání úpravy jednostranného zvyšování nájemného z bytů a tím k odstranění diskriminace mezi pronajímateli. Zamítnutím návrhu stěžovatelů na přistoupení České republiky do řízení, které vedou vůči žalované ohledně zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným, nebylo rozhodnuto o tomto jejich nároku; stěžovatelé však musí respektovat příslušná procesní pravidla v konkrétních situacích (např. nehospodárnost řízení v důsledku objektivní kumulace dvou nároků, jak trefně objasnil Nejvyšší soud) a jim přizpůsobit svoje procesní úkony (setrvání na nesprávném právním názoru tak bylo posouzení důvodnosti jejich nároku vůči České republice oddáleno cca o 3 roky).
Ani právo na ochranu majetku stěžovatelů nemohlo být napadenými usneseními obecných soudů porušeno, a to s ohledem na posuzování ryze procesního návrhu - návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, nikoliv posuzováním meritorního nároku. K vlastní žalobě Ústavní soud připomíná, že žalobu vůči žalované nelze odůvodnit závěry Ústavního soudu, podle stanoviska Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 27/09, jehož výrok I. a II. zní:
I. Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
II. Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28.
února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby.
Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
Žaloba podaná dne 19. 6.2006 nemůže být úspěšná, neboť v ní stěžovatelé uplatňují nárok na doplatek nájemného za dobu od června 2003 do srpna 2005, tj. za dobu před podáním žaloby. Citované stanovisko se nedotýká ani případné žaloby na náhradu za omezení vlastnického práva vůči státu, protože stanovisko se zabývalo pouze takovými situacemi, kdy byl žalován stát původně na náhradu škody (tj. probíhajících řízení).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu