Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele SMS finanční poradenství a. s., se sídlem Smetanova 555, Třinec - Staré Město, zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem, se sídlem Tovární 33, Český Těšín, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2011, č. j. 217 EC 123/2009-50, za účasti Městského soudu v Brně, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem obecnému soudu se stěžovatel domáhal vydání elektronického platebního rozkazu, kterým by bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovateli částku 8 408 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Brně uvedenému návrhu vyhověl, kdy dne 27. 5. 2010 vydal elektronický platební rozkaz č. j. 217 EC 123/2009-28. Tento se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného, a proto byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2011, č. j. 217 EC 123/2009-35, dle § 173 odst. 2 o. s. ř., zrušen. Po zrušení elektronického platebního rozkazu Městský soud Brně nařídil jednání, přičemž stěžovatel přípisem ze dne 16.
11. 2011 s ohledem na výši předmětu sporu (8 408 Kč) z důvodu hospodárnosti řízení (náklady účasti u nařízeného jednání by činily cca. 4 000 Kč), a dále s ohledem na skutečnost, že žalovanému bylo předvolání k nařízenému jednání doručeno vyvěšením na úřední desce soudu, a proto se s velkou pravděpodobností tohoto jednání ani nezúčastní, omluvil svou účast u tohoto jednání. Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 21. 11. 2011, č. j. 217 EC 123/2009-59 Městský soud v Brně rozhodl mj. o tom, že stěžovatelem podaná žaloba se zamítá, kdy důvodem pro zamítnutí žaloby je dle odůvodnění uvedeného rozsudku neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatele.
Dále je v odůvodnění uvedeno, že soud nemohl poskytnout stěžovateli poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., přičemž má za to, že nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zákon klade na kvalitu rozkazní žaloby vyšší nároky než v souvislosti s její projednatelností z hlediska případného uplatnění postupu podle § 43 o. s.
ř. Pro závěr o projednatelnosti žaloby z pohledu jejího skutkového základu postačuje, jsou-li vylíčeny rozhodující skutečnosti (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.); tedy je-li alespoň v hrubých rysech identifikován skutečnost - skutkový děj (časově, místně, věcně), na základě něhož se žalobce domáhá tvrzeného nároku vůči žalovanému tak, aby byl s jiným skutkem nezaměnitelný. Pro možnost vyhovění věci platebním rozkazem však z toho pohledu musí žaloba obsahovat vylíčení všech rozhodných skutečností, tedy všech těch, které jsou z hlediska příslušné hmotněprávní kvalifikace žalobcova tvrzeného nároku (hypotézy příslušné hmotněprávní normy) právně významné.
Jinými slovy tedy, pro vyhovění věci platebním rozkazem musí být dána vyšší kvalita žalobních skutkových tvrzení. Stěžovatel má za to, že pokud k jeho návrhu došlo k vydání (později zrušeného) elektronického platebního rozkazu, pak to znamená (za použití argumentu a contrario), že musel unést ve věci břemeno tvrzení, tj. žaloba nemohla být zamítnuta z důvodu neunesení břemene tvrzení. V daném případě má stěžovatel za to, že došlo k porušení principu rovnosti účastníku stran, kdy v daném řízení soud v zásadě "vyšel vstříc" žalovanému.
Stěžovateli pak s ohledem na to, že se v předmětné věci jedná o tzv. bagatelní spor, kdy ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř, předpisy neumožňují brojit proti takovému postupu soudu a rozhodování např.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
V dané věci staví stěžovatel svou argumentaci právě na výkladu § 79 o. s. ř., co do existence podmínek pro vydání platebního rozkazu (dostatečnost skutkových tvrzení). Přezkum výkladu § 79 o. s. ř., z jakého vyšel obecný soud či zvažování výkladu předloženého stěžovatelem (s odkazem na odbornou literaturu), není úkolem pro Ústavní soud, neboť se nejedná o otázku ústavněprávní. Stran poučovací povinnosti je v odůvodnění napadeného rozsudku obsáhle vyloženo, jaké důsledky pro stěžovatele má (omluvená) neúčast na soudním jednání, zejm.
že pokud se řádně předvolaný účastník nedostaví na jednání, pohlíží se na něho jako na poučeného (ve smyslu § 118a o. s. ř.). Obecný soud konkrétně vyložil, jaká tvrzení v návrhu stěžovatele absentovala, a to do té míry, že znemožňovala případnou obranu žalovaného. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Nutno zdůraznit, že nyní předložená věc se liší od situací posuzovaných nálezy sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009 (N 1/52 SbNU 3) a sp. zn. III.
ÚS 3379/10 ze dne 16. 6. 2011 (N 113/61 SbNU 663), na něž stěžovatel sám ani neodkazuje. V nyní posuzované věci totiž nedošlo k odnětí možnosti vyjádřit se k tvrzením žalovaného a s ohledem na to navrhnout další důkazy, prokazující skutkový stav věci (jako v případě citovaných nálezů), neboť žalovaný se v nyní posuzované věci nijak nevyjádřil a ani se k jednání soudu nedostavil. Lze naopak přiléhavě odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2013, sp. zn. III. ÚS 3801/11 , které na základě obdobného procesního vývoje věci před nalézacím soudem zdůraznilo obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu