Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Františka Jílka, zast. Mgr. Petrou Vojtíškovou, advokátkou, sídlem Jana Palacha 4, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20.6.2013, č.j. 12 Co 301/2013-28, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30.4.2013, č.j. 11 C 475/2012-21, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje stěžovatel za zásah do jeho ústavně zaručených základních práv, a to práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z toho plynoucí porušení základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny, a rovněž právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách - správně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"). Podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně postupovaly, jestliže zastavily řízení pro domnělé nesplnění podmínky, jenž je spatřováno v nedoložení a neprokázání uplatnění stěžovatelova nároku u žalované před podáním žaloby.
Stěžovatel připouští, že nedisponuje doručenkou s podpisem příjemce - adresáta. To však neznamená, že by doručení nebylo možno prokázat jiným způsobem, což byl připraven předložit u prvního jednání ve věci. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 3 Listiny:
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu citovaných článků Listiny a Úmluvy teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel se domáhá náhrady nemajetkové újmy údajně vzniklé postupem v trestním řízení. Kromě zásahů do práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, poukazuje i na porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zaručuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, příp. jiného orgánu, nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel však stranou pozornosti ponechává následující ustanovení (tj. čl.
36 odst. 4 Listiny), podle něhož podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva upravuje zákon, tj. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Pokud obecné soudy zjistily, že podmínky stanovené tímto zákonem stěžovatel nenaplnil (v tomto punktu s nimi Ústavní soud souhlasí, kromě jiného i proto, že dodání zásilky dokládá internetovým výpisem pořízeným až po skočení řízení), tudíž zastavily řízení, nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv.
Je na stěžovateli, aby svůj nárok uplatnil řádným postupem a svoje subjektivní práva uplatňoval s náležitou péčí.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu